Vázání nebo svařování roxorů: správný způsob spojování betonářské výztuže

Armovací pruty, často označované jako roxory, jsou klíčovým prvkem betonářské výztuže používané v moderním stavebnictví.

Při přípravě železobetonové konstrukce je důležité nejen správně zvolit průměr a rozmístění prutů, ale také vhodně spojit jednotlivé části výztuže. Nejčastěji se používá vázání vázacím drátem, případně svařování. Volba postupu závisí na projektu, typu oceli, funkci spoje a požadavcích statika.

Proč se betonářská výztuž spojuje

Tak ono jsou u roxorů tuším předepsány nějaké přesahy, které když se dodrží, drží ztuhlý beton to armování pohromadě i bez svařování a teoreticky i svazování vázacím drátem.

Problém je při vlastním betonování, kdy se ta konstrukce z roxorů může pod tlakem rozjet.

Spojování drátkem nebo sváření výztuže má funkci pouze k uložení, aby se to neuhlo.

Nejdůležitější statickou funkci mají podélné výztuže a třmeny je drží směreme do boku.

Vázání tedy obvykle neslouží k tomu, aby nahrazovalo správně navržený kotevní nebo přesahový spoj. Jeho hlavním úkolem je udržet pruty ve správné poloze během manipulace, betonáže a hutnění betonu.

Vázání roxorů vázacím drátem

Na stavbách se používá spíš vázání.

Jinak beton se vždy drátoval.

Na vázání žádný zkoušky nepotřebuješ a je podstatně levnější sehnat pár uk na vázání drátem, než stejnej počet vyškolenejch svářečů.

Vázání je vhodné zejména tam, kde projekt nebo statik nepředepisuje svařované spoje a kde je potřeba pouze zajistit polohu výztuže. U běžných věnců, základů, překladů a dalších konstrukcí rodinných domů se proto často používá právě vázací drát.

kdo může svářet svaří, kdo ne drátkuje... obojí je možné...

Věnec drátkuji a podle odpovědí vím, že tím nic nepokazím.

Výhody vázání

• Vázání bude určitě levnější.
• Na vázání není potřeba speciální kvalifikace pro svařování.
• Vázací drát neovlivňuje tepelně vlastnosti betonářské oceli.
• Pruty lze při montáži snadno upravit a případně převázat.
• Vázání je vhodné pro tvarově rozmanité konstrukce.

Asi nejpřesnější odpověď dá projektant nebo statik.

Pokud se používá vázací drát, musí být výztuž přesto správně rozmístěna, uložena v předepsaném krytí betonem a zajištěna proti posunutí. Armatura, která vyleze z betonu, je k ničemu.

Svařování betonářské výztuže

Svařování výztuže nelze posuzovat jako univerzálně správný ani univerzálně zakázaný postup.

V minulosti sa nedoporučovalo (či zakazovalo?) zvárať klasickými metódami roxory pri príprave armovaných sietí, košov, vystuží do betónov.

Dovolené bolo zvárať len roxory väčších priemerov, tuším nad hr. 20 mm.

V súčasnosti je vraj dovolené zvárať aj menšie priemery, napr. aj 8 - 10 - 12 mm.

Betonářská ocel může být tvářená za studena nebo za tepla.

Za studena tvářenou ocel svařováním zničíte - zničíte její kvality.

Za tepla tvářenou svařovat obecně odborně svařovat lze, ve většině případů je to ale úplně zbytečné.

Vzhledem k tomu, že se dnes většinou používají oceli s pevností zvýšenou řízeným ochlazováním, kdy povrchová vrstva je únosnější než jádro, může neodborné svařování negativně ovlivnit pevnost betonářské výztuže, a tím i výrazně snížit únosnost daného prvku.

Proto je nutné věnovat postupu svařování maximální pozornost, a to jak u nosných, tak u nenosných svarů.

Neodborně provedený nenosný svar může totiž snížit únosnost nosné výztuže.

Proč může svařování výztuž ovlivnit

Vysokou teplotou sváru se mění velmi zásadně pevnostní charakteristiky oceli a nemůže být tak počítáno s výrobcem udávanými pevnostmi prutů - ocel je pak křehčí - méně tažná = nevýhoda.

Zkouškami bylo prokázáno, že u běžně používané výztuže 10505.9 při jejím zahřátí na teplotu cca 500 °C (teplota červeného žáru) značně klesá pevnost výztuže.

Dodatečné tepelné ovlivnění betonářské oceli tedy nezmění např. mez kluzu?

Změní, no co?

Tady by se musel udávat a posuzovat konkrétní případ a zjistit zda a kdy na tom tepelném ovlivnění oceli vůbec záleží.

Přece bude podstatný rozdíl, mezi tím, jestli bude ten roxor svařen i se všemi důsledky snížené meze kluzu a nebo jenom svázaný drátem a zalitý betonem.

Je však třeba odlišit neodborné svařování od svařování provedeného podle stanoveného technologického postupu pro konkrétní druh výztuže. Strašit, že roxory svařovat nelze není prostě pravda.

Ty roxory se běžně svařovaly na všech montovaných stavbách, musí se pochopitelně počítat s tepelným ovlivněním pevnosti a podle toho(normami) navrhnout řešení.

Kdy se svařování používá

Svařování může být součástí projektovaného a kontrolovaného technologického postupu. Nejde však automaticky předpokládat, že každý roxor lze svařit stejným způsobem jako běžnou konstrukční ocel.

Svařuje se třeba konstrukční ocel = taková která tvoří balast=kostru, NE nikdy nosná.

To mohla být klidně nějaká konstrukční ocel, která tvoří balast a zaručuje, že se právě nosné ocelové prvky nikam nepohnou při betonáži.

Co jsem viděl občas kdysi svařovat roxory, tak se to obvykle jen krátce "bodlo" aby to vydrželo tlak při rozlévání a hutnění betonu.

Jiný případ představují montované konstrukce, kde je svařovaný spoj přímo součástí návrhu. Popsána byla například výstavba panelových domů, při které se roxory v pilířích mezi jednotlivými patry budovy svařovaly na ocelové desky a následně se vše zalilo betonem.

Vše se potom zalilo betonem.

A ty paneláky stojí dodnes a pokud vím, žádný nespadl díky tomu, že tam byla ovlivněna svařováním pevnost, nebo mez kluzu...

U takových konstrukcí je však rozhodující projekt, specifikace materiálu, výpočet a předepsaný postup, nikoli pouze zkušenost z jiné stavby.

Odporové a klasické svařování

Norma EN 10080 popisuje výztuhu do betonu.

Tato norma povoluje pouze odporové svarování vnitrní ocelové výztuže (kromě mechanického spoje ohnutím a omotáním).

Verze rok 2005.

Dále existuje norma ASTM A185 (mohu také poslat), která rovněž povoluje jen odporové svařování.

O bodovém zváraní napr. kari rohoží tu teraz nedebatujem.

Rozhodující proto není pouze otázka, zda je spoj svařený, ale také jakou metodou, na jaké oceli, podle jakého postupu a pro jakou funkci je proveden.

Riziko neznámého materiálu

Pozor i na to, ze velkym problemem u roxoru / betonarske vyztuze byva nesourodost i ve stejne dodavce (nikoliv stejna sarze, na skladisti posbiraji jak se to tam vozilo a skladalo pres sebe).

Zatimco jeden roxor by byl dobry i na kovarskou vyrobu a sel by zakalit tak jiny bude jako blato.

Nema cenu proto hledat nejake obecne tabulky slozeni, z vyse napsaneho duvodu casto nelze ani 100% verit dodavatelske firme, ktera posle materialovy list se slozenim oceli :-(

Ty hodnoty budou mezi ruznymi sarzemi a dodavateli dost litat.

U nosné konstrukce proto nelze bezpečně vycházet pouze z vizuální podobnosti prutů nebo z průměru. Důležitá je dokumentace k materiálu a postup schválený projektantem či statikem.

Přesahy a kotevní délky

Podle projektanta se mají ocelové pruty překrývat 30ti násobkem průměru, tj.při prutu R10 je překrytí 30cm.

Pro správné kotvení prutu v betonu je nutné dodržet předepsanou kotevní délku (lbd), která závisí na průměru prutu, druhu betonu, typu zatížení a kvalitě soudržnosti mezi betonem a ocelí.

Minimální kotevní délka pro kotvení v tahu bývá stanovena jako větší z hodnot: 0,3·lb,rqd; 10·Ø; nebo 100 mm.

V praxi například pro průměr 10 mm je základní hloubka vlepení podle Eurokodu 2 stanovena na 472 mm, při použití chemických kotev (například vinylesterové malty) může být doporučená kotevní hloubka 200 mm.

Patronka krytí výztuže betonem je něco jiného a dělá se 50MM! zde se baví o překryvu drátů přes sebe v tzv. nosném směru.

30x je ideál.

Příkladem 12tka = 360mm.

Krytí výztuže betonem a délka přesahu prutů jsou dvě odlišné věci. Krytí určuje vzdálenost výztuže od povrchu betonu, zatímco přesah zajišťuje přenos sil mezi navazujícími pruty pomocí jejich soudržnosti s betonem.

Uvedené hodnoty nelze zaměňovat s univerzálním pravidlem pro všechny konstrukce. Přesah a kotevní délku musí určit projekt nebo statický výpočet podle konkrétních podmínek.

Průměry roxorů a jejich použití

Průměr armovacích prutů je jedním z nejdůležitějších parametrů při návrhu a realizaci železobetonových konstrukcí.

Správná volba průměru ovlivňuje nejen statickou únosnost, ale také efektivitu a bezpečnost celé stavby.

Nejčastěji používané průměry armovacích prutů (roxorů) ve stavebnictví se pohybují v rozmezí od 6 mm do 32 mm.

Mezi běžné průměry patří zejména 6 mm, 8 mm, 10 mm, 12 mm, 14 mm, 16 mm, 18 mm, 20 mm, 22 mm, 25 mm, 28 mm a 32 mm.

Existují i větší průměry, například 100 mm, které se používají pouze ve specifických aplikacích.

Výběr konkrétního průměru závisí na typu konstrukce, požadované únosnosti, rozměrech betonového prvku a statickém výpočtu.

Pro věnce, překlady a stropní konstrukce rodinných domů jsou obvykle dostačující pruty o průměru 10-12 mm, pro základové pasy a patky se volí silnější pruty 14-16 mm.

U masivnějších a více zatížených konstrukcí, jako jsou průmyslové objekty, mosty nebo opěrné zdi, jsou vhodné pruty o průměru 20 mm a více.

Jakost betonářské oceli

Armovací pruty jsou nejčastěji vyráběny z oceli vysoké kvality, která je schopná odolávat vysokému tahu a tlaku.

Betonářská ocel se rozlišuje podle jakosti a třídy, přičemž v České republice i v Evropě jsou nejběžněji používané třídy B500A a B500B.

Tyto oceli splňují normy ČSN 42 0139, ČSN 153925 nebo DIN 488 a vyznačují se minimální mezí kluzu 500 MPa.

Kromě klasické hladké oceli se dnes většinou používá žebírková (hřebínková) betonářská výztuž, která díky povrchovým žebrům zajišťuje lepší soudržnost s betonem.

Jakost armovacích prutů je určena nejen třídou oceli, ale také způsobem výroby a povrchovou úpravou.

Důležitými parametry jsou mez kluzu, tažnost, svařitelnost a odolnost proti korozi.

Pro armovací pruty používané v běžném stavebnictví je standardem jakost B500B, která splňuje požadavky na vysokou pevnost a dlouhodobou životnost.

Rozmístění prutů, krytí a vzdálenosti

Při navrhování a realizaci železobetonových konstrukcí je nutné znát nejen průměry armovacích prutů, ale také jejich technické parametry - výpočet průřezu, kotevních a přesahových délek, minimální vzdálenosti mezi pruty, kompatibilitu s betonem a další důležité faktory.

Každý typ konstrukce může mít specifické požadavky na rozměry i rozmístění výztuže, které jsou stanoveny příslušnými normami a statickým výpočtem.

Při navrhování je nutné dodržet i pravidla pro minimální příčnou vzdálenost mezi pruty (nejméně 2·φ nebo 20 mm) a maximální světlou vzdálenost mezi dvěma pruty stykovanými přesahem (4·φ nebo 50 mm).

Vzdálenost mezi pruty má být větší než 5násobek jejich průměru.

Výpočet průřezu armovacího prutu (ΣAst) je základním krokem při návrhu železobetonových prvků.

Průřez prutu se vypočítá podle vzorce pro plochu kruhu: S = π·(d/2)2, kde „d“ je průměr prutu.

Armatura musí být uložena tak, aby ji beton správně obklopil a aby byla zajištěna požadovaná soudržnost, ochrana proti korozi a přenos sil.

Vázání nebo svařování: praktické porovnání

Asi hlavní hledisko je ekonomika.

Také materiály, které se použijí, hladká ocel asi by se svařovala.

Ta může v betonu se posunout, roxor je zabudován stabilněji.

Svařované oceli ve sváru mění pevnost,to je jisté.

Ale hlavně mnohem pracnější by bylo svařování tvarově rozmanité konstrukce.

Vázání bude určitě levnější.

Co zvolit u věnce

U běžného železobetonového věnce je vhodné řídit se projektovou dokumentací a pokyny projektanta nebo statika.

Pokud projekt nepředepisuje svařované spoje, používá se zpravidla vázání vázacím drátem, při dodržení předepsaných přesahů, kotevních délek, krytí a rozmístění výztuže.

Milane, projektoval jste někdy mostní nebo podobnou ŽB nosnou konstrukci. Já ano, Svařování je spíše zakázáno.

Právě proto se užívají tzv. "kotevní délky" prutů, aby bylo zaručeno dostatečné spolupůsobení ocelových prvků a betonu.

Z toho vyplývá, že u běžného věnce není nutné nahrazovat správně provedené přesahy svařováním. Vázání má zajistit stabilitu armovací klece do okamžiku, než beton ztuhne.

Pokud by měl být spoj svařovaný, musí být ověřena svařitelnost konkrétní oceli a musí být dodržen stanovený technologický postup. U nosných prvků není vhodné rozhodovat pouze podle toho, co se používalo na jiné stavbě nebo v minulosti.

Pomůcky pro vázání

Výztuž lze vázat ručně pomocí vázacího drátu a vázacího háčku.

Půjčte si aku vazač.

Je to taková pistole, která se o všechno postará.

100 metrů věnce jsme ve dvou lidech (jeden podával třmínky, druhý pracoval s aku vazačem) udělali za pár hodin nepřetržité práce.

Ještě týž den jsme vazač vrátili do půjčovny...vyšlo to asi na 500,-

U většího rozsahu prací může aku vazač výrazně urychlit montáž a snížit namáhání rukou. U menší konstrukce obvykle postačí ruční nářadí.

Kontrola před betonáží

Před betonáží je nutné zkontrolovat, zda jsou pruty ve správné poloze, zda odpovídá jejich průměr a počet projektové dokumentaci a zda jsou dodrženy přesahy i krytí.

Je třeba ověřit, že se konstrukce z roxorů při tlaku betonu nerozjede.

Vázání musí být dostatečně pevné pro manipulaci s armovací klecí, pro ukládání betonu i pro jeho hutnění.

Armatura, která vyleze z betonu, je k ničemu.

Kontrola by se měla zaměřit také na čistotu prutů, jejich uložení na distančních prvcích a na to, zda žádný prut nebyl neodborně ohnut, poškozen nebo tepelně ovlivněn.

Normy a odpovědnost

Průměry a technické parametry armovacích prutů upravují české i evropské normy, zejména ČSN 42 0139, ČSN 153925 a DIN 488.

Tyto normy stanovují požadavky na jakost, rozměry, značení, mechanické vlastnosti a postupy zkoušení betonářské oceli.

V normách jsou definovány také minimální a maximální průměry prutů pro různé aplikace a přesné tabulky průměrů, hmotností a průřezových ploch.

Dále jsou zde pravidla pro minimální přesahy, vzdálenosti mezi pruty, požadavky na příčnou výztuž a další konstrukční zásady.

Asi nejpřesnější odpověď dá projektant nebo statik.

U nosných konstrukcí má přednost projektová dokumentace a statický výpočet před obecnou radou nebo zkušeností z jiné stavby.

Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím.

tags: #vazani #nebo #vareni #roxoru