Rakovina uzlin ve stehně: příznaky, vyšetření a léčba lymfomu

Rakovina uzlin ve stehně se nejčastěji vztahuje ke zvětšení lymfatických uzlin v třísle nebo v jeho okolí. Jednou z možných příčin je lymfom, tedy nádorové onemocnění lymfocytů, ale samotná zvětšená uzlina ještě neznamená diagnózu lymfomu.

Lymfatické uzliny se nacházejí na řadě míst v těle a jejich zvětšení může mít mnoho příčin, včetně běžných infekcí. Pokud však zduření vznikne bez zřejmé souvislosti s předchozí infekcí, přetrvává nebo se postupně zvětšuje, musí být prohlédnuto lékařem.

Co je lymfom

Lymfom je rakovina lymfocytů, což jsou bílé krvinky, které pomáhají v boji proti infekci. Lymfocyty se nacházejí v tekutině zvané lymfa, která cestuje po našem těle v lymfatickém systému.

Lymfatický systém je tvořen cévami a orgány v celém těle. Patří sem lymfatické uzliny, slezina, brzlík, kostní dřeň a další části těla.

Lymfom je rakovina, která vzniká v lymfocytech, což je typ bílých krvinek, které jsou klíčovou součástí imunitního systému těla. Lymfocyty se nacházejí v lymfatických uzlinách, slezině, brzlíku, kostní dřeni a dalších částech lymfatického systému.

Lymfom vzniká, když se zdravý lymfocyt změní na rakovinnou buňku a nekontrolovatelně roste. Tyto abnormální buňky se mohou hromadit v lymfatických uzlinách nebo jiných částech lymfatického systému, vytvářet nádory a vytlačovat zdravé buňky.

Všechny lymfocyty v lidském těle tvoří dohromady lymfatickou tkáň, jejíž součástí jsou mízní uzliny a ostrůvky lymfocytů prakticky ve všech orgánech. Součástí mízního systému jsou i játra a slezina.

V těle každého člověka je zhruba 600 mízních uzlin. Usilují se zejména v mízních uzlinách, které mohou být hmatné na krku, v podpaží nebo v tříslech, řada mízních uzlin se nachází i na místech, kde hmatné nejsou, jako třeba v dutině hrudní nebo dutině břišní.

V praxi to znamená, že lymfomy mohou v kterékoli části těla, ať již v mízní uzlině nebo mimo ni, vzniknout a také se do jakékoli části těla rozšířit, ať již do mízních uzlin či mimo ně.

Proč může vzniknout bulka ve stehně nebo třísle

Zduření lymfatických uzlin, například v oblasti krku, hrudníku, podpaží nebo třísel, je často první změnou, které si pacient všimne. V postižené uzlině se hromadí abnormální lymfocyty, které rostou a množí se.

Pokud jsou uzliny hmatné, projeví se většinou jako různě velká, nebolestivá bulka, na pohmat pružná, podobně jako tvrdá guma. Pokud je uzlina malá, většinou se dá dobře posunovat, větší uzliny mohou být k podkladu pevně přirostlé.

Lymfatické uzliny postižené zhoubným nádorem obvykle nejsou nijak bolestivé a mohou být na pohmat „gumovité“.

I u zhoubných onemocnění, jako jsou lymfomy, se mohou takové bulky zmenšovat nebo mizet a objevovat se na jiném místě. Tím se nesmíme nechat zmást, protože řada lymfomů může mít zpočátku velmi nenápadný průběh.

Je důležité poznamenat, že existuje řada příčin, které vedou ke zvětšení uzlin, a samotná zvětšená uzlina neznamená diagnózu lymfomu, ale vzhledem k nádorovému charakteru lymfomu je vždy nutné o této diagnóze uvažovat.

Co může způsobit zvětšení uzlin v třísle

Otok se může objevit na dolních končetinách, ale i například v oblasti krku a hlavy. Další, častější příčinou otoků může být útlak žil zvětšenými uzlinami, který může vést až ke vzniku krevních sraženin v těchto žilách.

Vzhledem k tomu, že uzliny se nacházejí na řadě míst v těle, může jejich zvětšení vést k řadě příznaků, jako jsou otoky v případě zablokování odtoku lymfy lymfatickými cévami, které lymfatickými uzlinami procházejí.

Postižení uzlin v malé pánvi se projevuje otoky jedné nebo obou nohou, bolestmi nebo poškozením funkce ledvin. Celkem ale v břiše či v malé pánvi mohou vzniknout 10 i 20 centimetrů velké pakety uzlin, aniž to vyvolá významnější obtíže.

Otok stehna nebo celé dolní končetiny však nemusí být způsoben pouze lymfomem. Může souviset také s infekcí, poruchou žilního odtoku, krevní sraženinou nebo jiným onemocněním, a proto vyžaduje lékařské vyšetření.

Hlavní typy lymfomu

Lymfom je široký pojem pro skupinu různých druhů rakoviny. Existuje přibližně 100 různých podtypů lymfomů, které mají velmi rozmanité příznaky.

Nejčastěji se lymfomy dělí na dvě hlavní skupiny:

• Hodgkinův lymfom;
• non-Hodgkinův lymfom.

Hodgkinův lymfom

Jedná se o méně častý typ lymfomu, který představuje přibližně 10 % všech případů. Je definován přítomností velkých, abnormálních buněk nazývaných Reed-Sternbergovy buňky.

Hodgkinův lymfom obvykle začíná v lymfatických uzlinách v horní části těla, tedy na krku, v hrudníku nebo v podpaží, a šíří se uspořádaným a předvídatelným způsobem.

Hodgkinův lymfom byl pojmenovám po lékaři, který ho v roce 1832 poprvé popsal, Tomasi Hodgkinu.

Hodgkinův lymfom se dělí na další 4 podtypy, které však z praktického pohledu nevedou k rozdílné léčbě.

Non-Hodgkinův lymfom

Non-Hodgkinův lymfom je častější typ lymfomu, který představuje přibližně 90 % všech případů. Zahrnuje jakoukoli rakovinu lymfocytů, která nemá Reed-Sternbergovy buňky.

Non-Hodgkinské lymfomy tvoří podstatně různorodější skupinu. Dělí se na lymfomy vycházející z B lymfocytů a z T lymfocytů.

V Evropě je téměř 80% lymfomů tvořeno B-lymfomy. Celkem rozeznáváme na třicet samostatných typů lymfomů, které se liší tím, jak vznikly, ale také jak se chovají a jakou mají prognózu.

Nejčastějšími typy lymfomů jsou difúzní velkobuněčný lymfom B řady, folikulární lymfom, lymfomy z buněk marginální zóny, lymfom z plášťových buněk, lymfom typu chronické lymfatické leukémie a periferní T lymfomy.

Indolentní a agresivní lymfomy

Indolentní, tedy pomalu rostoucí, lymfom se vyvíjí měsíce až roky. Tyto lymfomy rostou pomalu a nemusí dlouho vykazovat žádné příznaky.

Mnoho lidí může žít s těmito lymfomy ještě před tím, než jim jsou diagnostikovány. Tento typ lymfomu je většinou nevyléčitelný, ale pacienti jsou dlouhodobě sledováni.

Agresivní, tedy rychle rostoucí, lymfom se vyvíjí během týdnů, maximálně měsíců. Hlavní příznaky se rychle rozvíjí a pacienti jsou nuceni zahájit léčbu brzy po určení diagnózy.

Příznaky lymfomu v oblasti stehna a třísla

Vzhledem k tomu, že se lymfomy mohou vyskytnout na různých místech lidského těla, mohou být i jejich příznaky velmi rozdílné. Většina lymfomů se při svém vzniku projeví zvětšením mízních uzlin.

Nejčastějším příznakem je oteklá lymfatická uzlina, často na krku, v podpaží nebo v tříslech. Zduření lymfatických uzlin v oblasti třísel může být vnímáno jako bulka ve stehně nebo v jeho horní části.

Pokud je zduření lymfatických uzlin přítomno i bez infekce nebo během krátké doby neustoupí, může to být varovným signálem.

Lokální příznaky

• nově vzniklá bulka v třísle nebo na horní části stehna;
• nebolestivé zvětšení lymfatické uzliny;
• pocit tlaku nebo napětí v třísle;
• otok jedné nebo obou nohou;
• bolest nebo tlak způsobené útlakem okolních tkání;
• zhoršení odtoku lymfy nebo krve z dolní končetiny;
• zvětšování uzliny nebo vznik dalších bulek.

Zvětšené uzliny mohou při útlaku okolních orgánů a cév vést k otokům, pocitům plnosti břicha a někdy k trávicím obtížím, takzvanému břišnímu diskomfortu.

Celkové příznaky

Celkové příznaky se objevují tehdy, když je postižení lymfomem rozsáhlé nebo když se lymfom projevuje agresivně, a jeho přítomnost je tak zaznamenána celým organismem.

• horečka nad 38 °C bez zjevné příčiny;
• noční pocení;
• nechtěný úbytek tělesné hmotnosti;
• únava a slabost;
• nechutenství;
• svědění kůže;
• bledost způsobená chudokrevností;
• opakované nebo hůře probíhající infekce.

Tyto tři příznaky, tedy horečka, noční pocení a nechtěný úbytek tělesné hmotnosti, jsou souhrnně označovány jako takzvané B příznaky a vyskytují se především u Hodgkinova lymfomu.

Příznaky při postižení dalších oblastí

Pokud se uzliny zvětší na místech, která nejsou dostupná hmatem, projeví se to většinou příznaky vznikajícími z útlaku okolních orgánů.

Zvětšení uzlin v hrudníku se ohlásí bolestmi na hrudi, kašlem, dušností nebo problémy při polykání.

Postižení uzlin v břiše se projeví až poměrně pozdě neurčitými bolestmi kolem pupku nebo v zádech, pocitem plnosti po jídle, dosti často však pouze celkovými příznaky.

Zvětšení sleziny se projevuje často bolestmi v levém podžebří nebo pocitem sytosti již po snědení malého množství jídla.

Postižení žaludku se projeví bolestí nalačno nebo po jídle, podobně jako žaludeční vředy. Postižení tenkého střeva se může projevit až střevním uzávěrem, vzedmutím břicha, zvracením, poruchou odchodu větrů a stolice.

Postižení jednotlivých orgánů se projeví podle toho, kde je orgán uložen a jakou má funkci.

Proč při lymfomu vzniká únava, infekce nebo krvácení

Lymfom někdy způsobuje nadměrnou tvorbu lymfocytů v kostní dřeni, proto může být narušena tvorba všech ostatních krevních buněk.

To může mít za následek nedostatek červených krvinek, zdravých bílých krvinek nebo krevních destiček.

• Nedostatek červených krvinek může způsobit anemii, která se projevuje únavou, sníženou odolností vůči zátěži nebo rychlým bušením srdce.
• Nedostatek zdravých bílých krvinek se projeví sníženou obranyschopností, takže člověk je náchylnější k infekcím.
• Nedostatek krevních destiček může vést ke zvýšené krvácivosti.

Při postižení kostní dřeně, kde se normálně lymfocyty rodí, může dojít k poklesu tvorby červených krvinek, což vede k projevům chudokrevnosti, ke snížení tvorby destiček, což může vést ke krvácivým projevům.

Kdy vyhledat lékaře

Bulka, která se nově objevila kdekoli na těle bez zřejmé souvislosti s předchozí infekcí, musí být prohlédnuta lékařem.

Stejně tak jakýkoli z výše popsaných příznaků vyžaduje lékařské vyšetření. Zvláštní pozornost si zaslouží nebolestivé zvětšení uzliny v třísle, které přetrvává, roste nebo se objevuje spolu s otokem dolní končetiny.

Suchý dráždivý kašel trvající několik týdnů musí být vyšetřen minimálně pomocí rentgenu hrudníku.

Při nevysvětlitelných otocích nohou by mělo být provedeno ultrazvukové či CT vyšetření břicha a malé pánve, aby bylo vyloučeno zvětšení mízních uzlin.

Celkové příznaky, jako jsou hubnutí, pocení, slabost a teploty, se mohou vyskytnout i u celé řady jiných onemocnění. Zvětšená uzlina proto sama o sobě lymfom nepotvrzuje.

Jak se lymfom diagnostikuje

Diagnostika lymfomu vyžaduje řadu testů k potvrzení přítomnosti rakoviny, určení jejího typu a zjištění, zda se rozšířila.

Anamnéza a fyzikální vyšetření

Prvním diagnostickým krokem je podrobný anamnestický rozhovor, během kterého se lékař cíleně vyptává na příznaky.

Poté následuje fyzikální vyšetření, při kterém lékař pacientovi mimo jiné prohmatá lymfatické uzliny.

Lékař zkontroluje oteklé lymfatické uzliny na krku, v podpaží a v tříslech. Posuzuje jejich velikost, pohyblivost, tuhost, bolestivost a případné změny v čase.

Vyšetření krve

V rámci diagnostiky se provádí i vyšetření krve. Při něm se stanoví rychlost sedimentace erytrocytů a počet červených krvinek, bílých krvinek i krevních destiček.

Navíc se hodnotí i zastoupení různých typů bílých krvinek a jejich vzhled, tedy diferenciální krevní obraz.

Standardní je odběr krve ke speciálním vyšetřením, ze kterých lékař získá informaci o aktivitě choroby, o stavu imunity, ale i o stavu orgánů, které může následně zatížit protinádorová léčba.

Biopsie lymfatické uzliny

Diagnózu lymfomu je možno učinit pouze na základě vyšetření postižené tkáně, které se nazývá biopsie.

Postiženou tkání je nejčastěji mízní uzlina, ale může to být jakýkoli orgán.

K definitivnímu potvrzení diagnózy je nutné odebrat vzorek tkáně. Za tímto účelem se provádí menší chirurgický zákrok, při kterém je odebrána podezřelá lymfatická uzlina nebo jiná tkáň.

Je-li zvětšená uzlina dobře přístupná, jedná se o malou operaci třeba na krku, v třísle či v podpaží.

Podle toho, kde je odběr potřeba provést, se tento zákrok provádí buď v lokální anestezii, nebo v krátkodobé celkové anestezii. Biopsie se obvykle provádí ambulantně.

Excizní biopsie znamená, že je odstraněna celá lymfatická uzlina.

V současné době existuje řada šetrných chirurgických metod, například laparoskopie a mediastinoskopie, jež u mnoha pacientů umožňují provést toto vyšetření malým řezem, který jim způsobí minimální obtíže a rychle se zhojí.

Získaný vzorek tkáně se potom dostane do rukou patologovi. Patolog je lékař, který tkáň odborným způsobem zpracuje a vyrobí z ní tenké řezy, jež je potom možno speciálními způsoby obarvit a prohlédnout pod mikroskopem.

Kombinace různých druhů barvení většinou umožní určit přesnou diagnózu lymfomu.

Diagnózu lymfomu je možné určit pouze na základě biopsie, což je odběr vzorku podezřelé tkáně. Ta je potom zpracována patologem, který buď sám, nebo ve spolupráci s jinými odborníky určí přesnou diagnózu.

Někdy může mít bohužel pacient lymfom či jiné nádorové onemocnění i přesto, že výsledek vyšetření podezřelé tkáně je negativní. Pokud podezření na závažné onemocnění i přes negativní výsledek trvá, je nutné odebrat další vzorek, nejlépe z jiného postiženého místa.

Histologické a speciální laboratorní vyšetření

Odebraný vzorek je poté ve specializované laboratoři vyšetřen histologicky a imunohistochemicky.

Po potvrzení diagnózy se provádějí některá další vyšetření, jejichž účelem je stanovit přesný typ lymfomu. To má velký význam pro plánování nejvhodnější léčby pro daného pacienta.

Pomocí genetického vyšetření lze například analyzovat chromozomy a DNA lymfomových buněk a odhalit v nich genetické změny, tedy mutace.

K identifikaci individuálních charakteristik lymfomových buněk, například povrchových struktur, lze využít některé molekulárně biologické metody, například imunofenotypizaci.

Zobrazovací vyšetření a stanovení rozsahu nemoci

Po potvrzení diagnózy se provádějí vyšetření, která umožní lékařům posoudit, zda se již lymfomové buňky rozšířily dále do těla, a pokud ano, které orgány byly zasaženy.

CT vyšetření

Výpočetní tomografie s kontrastní látkou se používá ke zjištění, zda jsou nádorové buňky přítomny v lymfatických uzlinách a v orgánech, a pokud ano, ve kterých.

Pokud se u pacienta někdy v minulosti objevila reakce na kontrastní látku, lze místo výpočetní tomografie provést magnetickou rezonanci.

PET/CT

PET/CT je zobrazovací metoda, která kombinuje pozitronovou emisní tomografii s výpočetní tomografií. Lze ji použít ke zobrazení metabolicky aktivních tkání, což nepřímo poukazuje na aktivitu nádoru.

PET vyšetření využívá radioaktivní cukr, který je absorbován rychle rostoucími rakovinnými buňkami, což je na snímku „rozsvítí“.

Rentgen hrudníku

Rentgenové vyšetření hrudníku se provádí zejména u pacientů s Hodgkinovým lymfomem. Poskytuje informaci o případném nahromadění nádorových buněk za hrudní kostí, což je označováno odborným výrazem mediastinální nádor.

Vyšetření kostní dřeně

Aspirace a biopsie kostní dřeně spočívá v odběru malého množství kostní dřeně z kyčelní kosti.

Odebraný vzorek je následně prozkoumán pod mikroskopem ve specializované laboratoři. Odborníci přitom zjišťují, zda jsou v kostní dřeni přítomny patologicky změněné krvinky, a pokud ano, do jaké buněčné linie je lze přiřadit.

Vyšetření kostní dřeně se provádí v lokální anestezii a obvykle jej lze provést ambulantně.

Další vyšetření podle typu lymfomu

U některých forem lymfomu existuje riziko, že patologické buňky se dostanou až do centrálního nervového systému. V rámci lumbální punkce se proto odebírá vzorek mozkomíšního moku, který je následně prozkoumán, zda obsahuje lymfomové buňky či nikoli.

Gastroskopie a/nebo kolonoskopie se provádí u pacientů s MALT lymfomy, které se nacházejí ve sliznici žaludku nebo tenkého střeva.

K posouzení celkového zdravotního stavu se provádí rovněž elektrokardiografie, echokardiografie, funkční vyšetření plic a vyšetření funkce štítné žlázy.

Ne každý pacient podstoupí všechna výše uvedená vyšetření. Ošetřující lékař rozhoduje o tom, která vyšetření jsou pro konkrétního pacienta nezbytná, aby bylo možné co nejpřesněji stanovit diagnózu.

Stadia lymfomu

Stádium lymfomu popisuje, jak moc se lymfom v těle rozšířil. Nejběžnějším systémem stagingu je čtyřstupňový systém.

Hodgkinovy lymfomy i většina non-Hodgkinových lymfomů se dělí do stadií podle takzvané Ann Arbor klasifikace. Ta vychází z anatomického rozložení oblastí, ve kterých se nacházejí zasažené lymfatické uzliny.

Klinické stádium I znamená postižení jedné uzliny nebo jedné skupiny uzlin, nebo například lokalizované postižení žaludku.

Stádium II znamená, že je postiženo několik skupin uzlin, ale pouze na jedné straně bránice, tedy v oblasti břicha nebo hrudníku.

Klinické stádium III znamená postižení více skupin uzlin na obou stranách bránice a stádium IV znamená, že je postižen na více místech takzvaný extralymfatický orgán, tedy ne pouze uzliny či slezina, ale například kostní dřeň, kosti nebo plíce.

Určitou roli hrají i některé rizikové faktory, jako například zvýšená hodnota ESR nebo přítomnost velkého nádoru za hrudní kostí. S přihlédnutím ke všem faktorům pak někdy lékaři rozlišují časné, intermediární a pokročilé stadium.

Jak lymfom vzniká

Každá rakovina je získané genetické onemocnění. To znamená, že musí dojít k poruše genů v rakovinných buňkách a že toto poškození nevzniká před narozením, ale až po něm, proto mluvíme o poruše získané.

Než se ze zdravé buňky stane buňka rakovinná, většinou se v ní musí nahromadit více než jedna genetická porucha. Teprve po několika mutacích může nádorová buňka získat výhodu rychlého růstu nebo může získat oproti zdravým buňkám výhodu delšího života či nesmrtelnosti.

Podstatou vzniku lymfomu jsou stejně jako u dalších nádorů získané genetické změny, v tomto případě v lymfocytech, které vedou k nekontrolovanému množení nádorové populace lymfocytů.

Přesné mechanismy vedoucí k tomu, že u některých lidí vznikne poškozená buňka, která dá vzniknout lymfomu, neznáme.

U většiny pacientů s lymfomy se příčina onemocnění nedá zjistit. Z toho vyplývá, že jste si svoji nemoc nijak nezpůsobil(a), a že za současného stavu poznání jí nebylo možno žádným způsobem předejít.

Většina rizikových faktorů je tedy v našich podmínkách nesmírně vzácná, například onemocnění AIDS nebo stav po transplantaci, nebo naopak natolik častá, že se jim velká část lidí nevyhne, například onemocnění EBV-virem.

Přitom většina lidí ohrožených některým z rizikových faktorů lymfom nikdy nedostane. Důvod, proč ze dvou lidí, kteří se od sebe nijak významně neliší, jeden lymfomem onemocní a druhý nikoli, bohužel neznáme.

Vznik lymfomů není způsoben životním stylem ani stravovacími návyky, a nemocný si tudíž toto onemocnění nijak „nezavinil“.

Rizikové faktory

Věk

Ačkoli lymfom může postihnout lidi jakéhokoli věku, riziko non-Hodgkinova lymfomu se obecně s věkem zvyšuje.

Výskyt lymfomů, stejně jako většiny ostatních nádorových onemocnění, stoupá s rostoucím věkem. Průměrný věk při vzniku lymfomu se pohybuje kolem 60 let a více.

Jsou ovšem některé typy, které se vyskytují častěji i v mladším věku. Lymfomy se přitom objevují o něco málo častěji u mužů než u žen, v poměru asi 3:1.

Lymfom může postihnout lidi všech věkových kategorií, ale ve vyšším věku se jeho výskyt zvyšuje. Lymfom je nejčastější rakovinou u mladých lidí ve věku 15-29 let. Lymfom je třetí nejčastější rakovinou u dětí ve věku 0-14 let.

Oslabený imunitní systém

Oslabený imunitní systém je hlavním rizikovým faktorem pro lymfom.

Při vzniku lymfomů hrají svou roli i poruchy imunity, ovšem musí jít o poruchy výrazné, jako je například onemocnění AIDS, nebo dlouhodobé užívání léků na snížení imunity u pacientů po transplantaci ledvin, srdce a plic, jater nebo kostní dřeně.

HIV oslabuje imunitní systém, takže je pro tělo obtížnější bojovat s infekcemi, které mohou vést k rakovině.

Náchylnost k častým chřipkám či nachlazení rozhodně nehraje při vzniku lymfomů žádnou roli.

Infekce

U malého množství pacientů může hrát při vzniku lymfomů úlohu infekce, například virem HTLV-1, EBV-virem nebo bakterií Helicobacter pylori.

Vir HTLV-1 se v Čechách nevyskytuje.

Je důležité zdůraznit, že s EBV se setkalo více než 90% naší populace a počet nemocných, u nichž vzniknou lymfomy, které mohou mít souvislost s touto infekcí, lze v České republice počítat jen na desítky.

Helicobacter pylori je žaludeční bakterie, která u většiny lidí, která se jí nakazí, způsobuje chronický zánět žaludku nebo žaludeční vředy a jen vzácně lymfom.

V posledních deseti letech byl prokázán vztah některých lymfomů s bakteriální infekcí Helicobacterem pylori, který vede v žaludku ke dráždění lymfatické tkáně a tím i k jejímu možnému poškození a následně může u některých nemocných vzniknout lymfom.

U tohoto lymfomu je důležité podotknout, že se v časných stádiích dá léčit antibiotiky likvidujícími Helicobacter pylori.

Chemické látky a záření

Vysoké dávky záření, stejně jako expozice některým chemikáliím, jako je benzen a některé pesticidy, jsou spojovány se zvýšeným rizikem vzniku lymfomu.

Některé expozice v zaměstnání, například v zemědělství nebo chemickém průmyslu, jsou spojeny pouze slabě.

Léčba lymfomu

Léčebný postup ovlivní nejen typ maligního lymfomu, ale také rozsah onemocnění.

Lékař proto musí zjistit, zda jsou postiženy například jen uzliny na krku, nebo i na dalších místech, například v podpaží, v tříslech, v mezihrudí, v břišní dutině, a zda jsou postiženy i další orgány, jako slezina, játra nebo střevo.

Lymfomy jsou považovány za onemocnění, které se může vyskytnout kdekoli v lymfatické tkáni. Proto i u nemocných, u nichž je rozsah onemocnění stanoven jako lokalizovaný, volíme v drtivé většině případů jako základní léčebný postup takzvanou systémovou léčbu, což znamená léčbu, která zasahuje celý organismus.

Vyčkávací strategie

Některé typy lymfomů mají tak pomalý průběh a dá se s nimi velmi dobře žít bez jakýchkoli obtíží, že u nich můžeme zvolit takzvanou vyčkávací strategii, v angličtině „watch and wait“, tedy pozoruj a čekej.

Léčbu pak zahajujeme v případě, že se objeví nějaké příznaky, nebo že onemocnění se začíná výrazněji zvětšovat nebo vadit.

Chemoterapie

Chemoterapie je primární léčbou většiny lymfomů. Využívá silné léky k ničení rakovinných buněk v celém těle.

Chemoterapie spočívá v podání léků, které ničí buňky, léky se někdy označují jako cytostatika.

Podáváme je v takzvaných léčebných cyklech, což znamená, že vlastní léčba, tedy aplikace cytostatik, trvá „pouze“ jeden až několik dnů a je následovaná přestávkou dvou až tří týdnů bez cytostatické léčby.

Po tomto intervalu je podána tatáž léčba, již v rámci druhého cyklu.

Mechanismus účinku cytostatik spočívá zejména v narušení genetického aparátu buněk, omezení jejich dělící schopnosti a v ještě dalších místech důležitých pro růst a množení nádorových buněk.

Známe několik skupin cytostatik lišících se právě v mechanismu účinku.

Cílená terapie

Cílená terapie představuje významný pokrok v léčbě lymfomů. Tyto léky jsou navrženy tak, aby cílily na specifické proteiny rakovinných buněk, což z nich činí velmi účinnou a přesnou formu léčby.

Imunoterapie

Imunoterapie pomáhá pacientovu vlastnímu imunitnímu systému rozpoznat a napadnout rakovinné buňky.

Mezi systémovou léčbu počítáme chemoterapii a imunoterapii.

Radioterapie

Radioterapie využívá vysokoenergetické paprsky k ničení rakovinných buněk v určité oblasti.

Často se používá v kombinaci s chemoterapií, zejména u pacientů s Hodgkinovým lymfomem v rané fázi.

V určitých situacích se navrhuje použití radioterapie také u lokalizovaného postižení.

Transplantace kmenových buněk

Transplantace kmenových buněk, tedy transplantace kostní dřeně, je vysokodávková léčba, která může být kurativní u některých typů lymfomů.

Mezi speciální formy chemoterapie a imunoterapie patří vysokodávkovaná léčba s autologní transplantací krvetvorných buněk a alogenní transplantace krvetvorných buněk.

Chirurgický zákrok

Chirurgický zákrok není standardní léčbou lymfomu, protože se jedná o rakovinu lymfatického systému, která se nachází v celém těle.

Operace se používá především k získání vzorku tkáně pro biopsii nebo v některých zvláštních situacích podle umístění postižení.

Cíle léčby a hodnocení odpovědi

Cílem je dosažení úplné léčebné odpovědi, tedy kompletní remise, což znamená, že u nemocného nejsme po léčbě schopni prokázat standardními metodami nádorové onemocnění.

Dosažení úplné léčebné odpovědi je předpokladem k vyléčení, ale u lymfomů není výjimečná situace, kdy dojde k návratu, tedy relapsu, onemocnění po předchozí kompletní remisi, nebo k jeho zhoršování, tedy progresi, v případě, že bylo dosaženo jen částečné remise.

Cílem léčby tedy není jenom dosažení léčebné odpovědi, ale prodloužení doby, za kterou může dojít k návratu nebo progresi onemocnění. Tento cíl označujeme jako přežití bez známek progrese onemocnění.

Základním cílem je vyléčení nemocného, které můžeme charakterizovat jako snížení rizika návratu onemocnění na úroveň, jaká je v ostatní populaci.

Snížení rizika progrese či relapsu onemocnění je základním předpokladem pro prodloužení života nemocných, optimálně na úroveň, jaká je v běžné „zdravé“ populaci.

V některých případech, kdy je zřejmé, že žádná léčba nemůže vést k vyléčení či významnému prodloužení života nemocného, se hlavním cílem stává co nejlepší kvalita života nemocného.

To zahrnuje odstranění nebo zmírnění obtíží, umožnění pobytu doma, zachování sociálních vazeb a další aspekty péče.

Prognóza lymfomu

Prognóza lymfomu se v posledních desetiletích dramaticky zlepšila.

U Hodgkinova lymfomu je pětiletá míra přežití velmi vysoká, často přesahuje 80-90 %. U non-Hodgkinova lymfomu se míra přežití značně liší v závislosti na podtypu.

Prognóza pacienta s lymfomem je dána mnoha různými faktory. Lékaři při odhadu prognózy zohledňují nejen stadium onemocnění, genetické faktory a výsledky dalších vyšetření, ale i celkový zdravotní stav pacienta.

Roli hraje i to, zda jsou přítomna nějaká souběžná onemocnění, zda se vyskytují závažné příznaky, do jaké míry je pacient omezen v každodenním životě a zda je nutné zajistit péči o něj.

Obecně platí, že nejlepší prognózu mají nemocní s takzvaným lokalizovaným onemocněním, tedy chorobou, která je omezena na jednu či pouze několik skupin uzlin.

Hodgkinův lymfom má obecně lepší prognózu než non-Hodgkinovy lymfomy. U non-Hodgkinových lymfomů je situace vzhledem k řadě typů podstatně složitější.

Nemocní například s folikulárním lymfomem, lymfomem z marginální zóny a některými dalšími mají pravděpodobnost, že se dožijí 5 let, 80% i více.

Na druhou stranu jsou to často lymfomy, které se „rády“ vracejí, a přestože řada pacientů žije více než 15 i 20 let, stále je otázkou, zda lze hovořit o vyléčitelném onemocnění, nicméně řada nemocných s ním žije zcela bez problémů.

U agresivnějších forem lymfomu může intenzivnější léčba znamenat šanci na vyléčení. V posledních letech se ukazuje, že i v rámci jednotlivých typů lze diagnostikovat některé znaky, které souvisí s prognózou.

Velmi často se jedná o genetické analýzy nebo analýzy na úrovni bílkovin.

Obecně platí, že se vzrůstajícím věkem klesá šance na vyléčení, proto je věk také součástí mezinárodních prognostických indexů.

To je však dáno nejen prostým věkem, ale podstatně častější přítomností dalších chorob a nemožností použít intenzivní léčbu u starších osob.

U nemocných i staršího věku, u nichž komplikace jiných přidružených chorob nebrání v podání intenzivnější léčby, je možné dosáhnout obdobných výsledků jako u mladších nemocných, a proto kalendářní věk sám by neměl být nikdy faktorem, který rozhodne o volbě léčby.

Často hovoříme také o biologickém věku, kdy některému nemocnému může být 50 let, ale z důvodu řady přidružených chorob a celkového stavu budeme volit léčbu jako pro 70letého pacienta a také naopak.

Prognózu nemocného vždy vyjadřujeme mírou pravděpodobnosti. Odhad prognózy je založen na analýze stovek, někdy i tisíců pacientů, kteří byli sledováni po dlouhou dobu.

To znamená, že pokud lékař uvádí nějaká čísla, hovoří většinou o nemocných, kteří byli léčeni před 5 až 10 lety.

Prevence a sledování zdravotního stavu

V běžné populaci neexistují žádné rutinní screeningové testy na lymfom.

Také neexistují žádné osvědčené způsoby prevence lymfomu.

Udržování celkového zdraví a včasná léčba chronických infekcí, jako je Helicobacter pylori, mohou být součástí péče o zdraví, ale většině lymfomů nelze spolehlivě předejít.

Zdravý životní styl slouží nejen jako ochrana před vznikem nádorů, ale i celé řady dalších nemocí, které s životním stylem souvisí.

Doporučuje se omezení alkoholu a kouření.

Pokud jste již nádorové onemocnění uzlin měli a překonali jej, přiměřeně sledujte svoje tělo.

Záměrně je zde zdůrazněno, že máte sledovat své tělo „přiměřeně“.

Psychická podpora a odborná péče

Když se dozvíte, že jste vy nebo někdo z vašich blízkých onemocněli a jako diagnóza byl stanoven lymfom, může vás to vyděsit.

Nastává obtížné období, během něhož se musíte vyrovnávat s velkým množstvím problémů. Jedním z nich může být i nedostatek informací o onemocnění nebo různé nejasnosti, které vyvolávají pocity bezmoci.

Každá návštěva lékaře, opakovaná vyšetření a hospitalizace mohou být velkou zkouškou pro vaši psychiku.

Neexistuje špatná nebo dobrá reakce na fakt, že jste vážně nemocní. Každý z vás jste jedineční v tom, jak svou nemoc hodnotíte, jak ji prožíváte a jak se chováte.

Maligní lymfomy patří k nádorům, které jsou velmi dobře léčitelné a mnohdy i vyléčitelné.

Na světě je velké množství lidí, kteří onemocněli lymfomem a v současné době s tímto onemocněním žijí. Dobrou zprávou pro všechny pacienty je to, že dnes máme k dispozici mnohem více možností léčení než kdy jindy.

Pacienti s lymfomem se léčí buď v Komplexních onkologických centrech, nebo v Centrech intenzivní hematologické péče, která jsou zřízena ve velkých fakultních nemocnicích.

V případě podezření na lymfom ošetřující, tedy praktický, lékař rozhodne o provedení biopsie uzliny nebo jiné postižené tkáně ve spolupráci s chirurgem nebo jiným odborníkem.

Pacientská organizace LYMFOM HELP, z.s., Kooperativní lymfomová skupina, z.s. a Amelie z.s. mohou být dalšími zdroji podpory.

tags: #rakovina #uzlin #stehno