Vox populi, vox hovezi: když hlas lidu nahrazuje rozum

Každý zná úsloví vox populi - vox dei, neboli hlas lidu - hlas boží. Tento vox populi se projevuje různě, v dnešní technické době asi nejčastěji na internetu, ve formě různých tam přeposílaných sdělení.

Nikoliv do větru hovořil starý rakouský konzervativec hrabě Thun, když tvrdil, že „vox populi - hlas hovězí“.

Od hlasu lidu k „hlasu hovězímu“

Úsloví vox populi - vox dei vyjadřuje představu, že většinový názor má zvláštní autoritu. Pokud něco tvrdí mnoho lidí, může to působit jako důkaz správnosti. Počet hlasů však sám o sobě neříká nic o pravdivosti názoru, kvalitě argumentu ani o důsledcích rozhodnutí.

Internet tento problém ještě zesiluje. Umožňuje rychlé šíření sdělení, která mohou být stručná, emotivní a snadno zapamatovatelná, ale přitom nemusí být přesná. Přeposílaný text získává autoritu tím, že se opakuje, nikoli tím, že by byl ověřený.

Řecko a s ním celá eurozóna budou mít nejspíše brzy příležitost se na vlastní kůži přesvědčit o jasnozřivosti této více než sto let staré moudrosti. Bohužel, my s nimi...

Ekologie bez ekologického hnutí

U pokladny v supermarketu si starší dáma bere igelitovou tašku na uložení nákupu. Pokladní jí vyčítá, že si nekoupila „ekologickou“ nákupní tašku.

Říká: „Vaše generace nezná ekologické hnutí. Lidé jako vy zničili všechny přírodní zdroje. Na náš účet půjdou náklady na jejich obnovu. Vaše generace neudělala vůbec nic na ochranu životního prostředí.“

Dáma se omluví: „Je mi líto, za našich mladých let jsme žádnou ochranu životního prostředí neznali. Jenomže: za mých časů jsme vraceli láhve od mléka a limonád do obchodu, obchod je poslal zpátky do továrny, tam je sterilizovali a znovu naplnili - jedna láhev se tak použila mnohokrát a opakovaně.

V té době se láhve opravdu recyklovaly, byť jsme neznali ekologické hnutí. Za mých časů jsme chodili do schodů pěšky. Nebyly žádné pohyblivé schody ve všech obchodech, kancelářích a supermarketech. Chodili jsme pěšky do obchodu za rohem a nejezdili jsme autem o dvě ulice dál.

Ale je pravda, že jsme neznali ekologické hnutí. Jednorázové papírové plínky jsme neznali, každá matka prala a vyvářela látkové. Systematicky jsme recyklovali - oblečení z bratra nebo sestry dalšímu mladšímu sourozenci, dokud drželo pohromadě.

Ale, pravda, neznali jsme ekologické hnutí. Měli jsme doma jednu televizi a jedno rádio, ne jako teď, kdy je televizor a rádio v každé místnosti. A televize měla obrazovku velikosti krabice na pizzu.

V kuchyni každý připravoval potraviny ručně - neměli jsme všechny možné speciální elektrické přístroje na přípravu bez námahy, které spotřebují kvanta elektřiny. Trávník jsme kosili ručně - neměli jsme žádné elektrické nebo benzínové sekačky.

Pracovali jsme fyzicky a nebylo proto potřeba běhat v posilovně na pásech, které běží na elektřinu. Měli jsme doma jednu elektrickou zásuvku na místnost - ne vícepásmovou, která je nutná pro široký sortiment elektrického příslušenství, bez kterého dnes nedokážete žít.

Když jsme měli žízeň, napili jsme se z kohoutku - nepoužívali jsme plastové kelímky ani láhve, které se zahazují po jednom použití. Měli jsme plnicí pera a plnili jsme je z kalamáře místo nákupu - vždy nového pera.

Při holení jsme vždy měnili jen žiletky namísto vyhazování jednorázového holítka po každém holení. V té době jezdili lidé autobusem a vlakem a děti do školy na kole, každá rodina neměla auto, natož dvě, a matka neměla službu jako taxi 24 hodin.

Většina, opakování a pravda

Vtip o ekologii stojí na obrácení běžného předpokladu: minulost je automaticky zaostalá a současnost automaticky uvědomělá. Starší dáma ukazuje, že některé dřívější návyky mohly spotřebovávat méně zdrojů než dnešní pohodlné alternativy.

Smyslem není tvrdit, že minulost byla ve všech ohledech lepší. Smyslem je ukázat, že jednoduché soudy založené na generačním zařazení mohou být stejně nepřesné jako internetová sdělení, která se šíří jen proto, že se dobře poslouchají.

Podobný mechanismus se objevuje i v dalších oblastech. Americký kongres zařadil pizzu mezi zeleninu. To není vtip, ale důsledek lobingu: tím se pizza zařadila mezi „zdravá“ jídla a může se tak pokračovat v jejím konzumování (po ohřátí v mikrovlnce) na amerických školách...

Takové tvrzení může být šířeno jako pobavený příklad absurdity, ale zároveň ukazuje, jak snadno se veřejná debata zjednoduší na krátký slogan. Jakmile se sdělení vejde do několika slov, může být účinnější než složitější vysvětlení, i když je skutečnost podstatně komplikovanější.

Vox populi jako sbírka stereotypů

Na internetu se hlas lidu často projevuje prostřednictvím vtipů. Ty mohou zachycovat společenské nálady, stereotypy, předsudky i způsob, jakým si jednotlivé skupiny představují samy sebe a jiné národy.

Častým vzorcem je trojice Američan, Rus a Čech. Baví se Američan, Rus a Čech, kdo se dřív naučí čínštinu.

Američan říká: „No, tak tři roky na univerzitě a rok praxe v Hongkongu a umím čínsky.“

Rus povídá: „Jeden rok v institutě a čtvrt roku stáž na velvyslanectví a mluvím jako kniha.“

Čech se zeptá: „A jsou na to podtrhaný skripta?“

Zbylí dva přisvědčí a Čech říká: „Tak přes noc.“

Jiný vtip využívá představu české praktičnosti: ztroskotá takhle loď a moře na ostrov tradičně vyvrhne jednoho Čecha, Američana a Rusa.

Do půl hodiny se objeví smečka lidojedů a všechny tři odvedou do tábora. Tam jim náčelník říká lámanou francouzštinou, že se bude snažit jim pobyt zpříjemnit zvyklostmi moderní civilizace, takže budou popraveni v abecedním pořadí na moderním přístroji.

S těmi slovy strhne velkou plachtu a odhalí zarezlou gilotinu.

Američan poklekne, prostrčí hlavu otvorem, cvak, gilotina sjede dolů a zarazí se jen kousíček nad krkem. Tak ho vyndají a náčelník říká, že Bohové se slitovali a on jejich přání respektuje a splní onomu muži tři přání.

Američan nelení a požádá o loď, pár veslařů a kufr perel. Je mu vyhověno.

Pak přijde na řadu Čech. Taky má štěstí a gilotina se zarazí těsně nad ním. I on má nárok na splnění tří přání.

Tak povídá: „Tak zaprvé bych taky chtěl loď. Za druhé šest veslařů na ni. Za třetí, nemáte tu desítku klíč? Já bych vám tu gilotinu spravil.“

Česká schopnost obejít problém

Američan, Čech a Rus jsou ztraceni v poušti. Po dlouhé cestě naleznou kouzelnou lampu, zapálí ji a ona jim slíbí, že každému splní tři přání.

Američan povídá: „Chci být zpět v Americe, chci mít lepší dům a lepší auto“. Jeho přání je splněno a tak zmizí.

Čech povídá: „Chci být zpátky v Československu. Chci lepší byt a chci mít auto.“ Jeho přání je také splněno a zmizí.

Zůstane osamocený Rus: „Chci bochník chleba. Chci láhev vodky a chci mít Američana a Čecha tady zpátky“.

V jiném příběhu se Američan, Čech a Rus ocitnou v zajetí a jsou mučeni, aby prozradili tajné vojenské heslo.

První je na řadě Američan a heslo po hodině prozradí. Druhý jde Čech, vzdoruje celý den, ale také nevydrží a heslo vydá.

Rusa vyslýchají den, dva, týden a stále nic. Nakonec pozvou specialisty, kteří jdou k němu do cely.

Rus tam mlátí hlavou do stěny a říká: „Vzpomeň si na to heslo, Borisi, nebo Tě zabijí !!!“

Jazyk, překládání a zjednodušení

V přestávce se někdo ptá Číňanů: „Jsem fascinován vaším jazykem. Celé to dlouhé povídání váš překladatel vyjádřil 5 slovy! Mohli byste mi říct, co ta slova znamenala?“

„Kecá ... ještě kecá ... už dokecal!“

Humor v tomto případě vzniká z představy, že dlouhé veřejné vystoupení lze převést na několik jednoduchých soudů. Přesně tak se však ve veřejném prostoru často zachází s komplikovanými tématy: argumenty se zkrátí, kontext zmizí a zůstane jen hodnocení mluvčího.

Pamatujete si ze školy mluvnické vzory, podle kterých se skloňujete? A taky si jich pamatujete dvanáct, po čtyřech pro každý rod? Pán-hrad-muž-stroj, žena-růže-píseň-kost, město-moře-kuře-stavení?

Protože ono to takhle jednoduché není. Tyhle školní vzory jsou jen vybrané nejčastější kategorie a zjednodušené na dřeň.

Když se je budete v praxi snažit používat, dřív nebo později narazíte na slova, která na ně vůbec nedokážete napasovat.

Jazyk tedy podobně jako veřejné mínění odolává příliš jednoduchým schématům. Užitečná pomůcka může být praktická, ale nesmí být zaměňována za úplný popis skutečnosti.

Hádky o každodenních pojmech

Taková blbost, smažení. Ano, myslím kuchyň, jídlo, pánvička, olej.

Každý to zná, každý si přece někdy smažil vajíčka, v hospodě si dává smažák se smaženýma hranolkama a ví, že cibulka do guláše se musí taky pořádně osmažit.

Kde je problém?

Jenže kdo vaří delší dobu a baví se o tom s lidmi, dřív nebo později spadne do strašné hádky o tom, co to je smažení, a co ještě ano a co už ne.

Osobně jsem si do takové krvavé flamewar naběhl v životě několikrát.

Podobné spory ukazují, že shoda většiny nemusí existovat ani u zdánlivě obyčejných slov. Lidé mohou používat stejný výraz, ale spojovat s ním rozdílné zkušenosti, hranice a představy.

Teplota, barvy a další samozřejmosti

„Copak ve stínu, ve stínu je 25 stupňů, ale na slunci je dokonce skoro čtyřicet!“

Podobné výroky slýcháme kolem sebe pořád, každý rok, hlavně když začne být trochu tepleji.

Hnědou budeme marně hledat ve spektru. Poměrně rozšířená je i mylná informace, že hnědá vznikne smícháním všech barev dohromady.

To taky není pravda, mícháním všech odstínů se blížíme k neutrální šedé - i když mnohý mezivýsledek se za hnědou dá určitě považovat.

I v těchto případech může převládající představa působit přesvědčivě jen proto, že se často opakuje. Každodenní zkušenost však nemusí stačit k přesnému vysvětlení fyzikálního nebo optického jevu.

Škola, vědění a zastaralý kánon

Za posledních 50 let, tedy za léta 1976-2026 bylo napsáno několik desítek milionů nových knih. Bylo natočeno asi 350 tisíc filmů, přibližně polovina všech dosud natočených.

Vzniklo asi 5 milionů hodin nové původní dramatické tvorby pro televize a online platformy. Je to obrovská záplava obsahu, za posledních 50 let ho vzniklo několikanásobně víc než za celou předchozí historii lidstva.

Bylo uděleno 50 Nobelových cen za literaturu a stovky dalších cen - Pulitzer, Booker Prize a řada dalších prestižních literárních ocenění po celém světě.

Nejužší kánon, který by měl znát každý literární historik, se zvětšil o několik set titulů. Akademický a překladový kánon se rozrostl o několik tisíc titulů. Populární čtenářský kánon se rozrostl masivně a jen těžko měřitelně.

Všechno to představuje fenomenální díla plnohodnotně srovnatelná s díly klasického kánonu, jak se vyučuje poslední století ve školách.

Akorát vzdělávací kánon se za to posledních půstoletí změnil pramálo. Z literatury posledních 50 let do něj přibyla hrstka autorů a děl, kterým ještě školy často moc pozornosti nevěnují.

A ostatní média zůstávají úplně stranou pozornosti. Pro školy jiná kultura než knihy neexistuje.

Penzum výuky je stále víceméně stejné, ale její obsah se aktualizuje málo nebo vůbec. Učíme děti v podstatě pořád stejné autory a stejná díla jako před těmi 50 až 100 lety.

Škola věnuje pozornost jen maličkému a zastaralému zlomku z celého literárního kánonu, který před námi leží. Na bohatší výběr nemá škola kapacitu, na aktuálnější výběr nemá pružnost.

A to byla jen literatura jako malý příklad jedné z mnoha oblastí našeho poznání. Totéž ale platí pro všechny další oblasti a vědecké obory.

Věda, technologie a proměna znalostí

Za posledních 50 let byly uděleny stovky Nobelových cen a bylo podáno několik desítek milionů nových patentů.

Byly napsány desítky milionů vědeckých prací a jejich počet roste - pro srovnání: 1,9 milionu v roce 2010, zatímco v roce 2022 už to bylo 3,3 milionu prací.

Vznikl bezpočet nových oborů, za posledních 50 let se etablovaly nebo zásadně rozšířily například genomika a biotechnologie, kognitivní věda, neurovědy, nanotechnologie, informatické a datové vědy, klimatické modelování, environmentální a behaviorální ekonomie, astrobiologie, kyberbezpečnost, syntetická biologie, kvantová informatika a mnoho dalších.

Stávající obory se rozpadají na mnoho nových dílčích podoborů, protože hlavní obor už nedokáže pojmout celý záběr své problematiky.

Současně s tím se spousta dříve žádaných a potřebných znalostí a dovedností stává zbytečnými - buďto se zcela vytratila poptávka po nich, nebo jsou snadno strojově nahraditelné.

Stejně jako už dnes nikdo nepotřebuje kresliče, spojovatelky, písařky, fotolaboranty nebo kartotékáře, tak ani nikdo nepotřebuje v praxi umět řešit kvadratické rovnice nebo diferenciální rovnice, používat logaritmy nebo počítat kalorimetrické rovnice na papíře.

Na druhé straně společnost zoufale potřebuje spoustu dovedností, které ale škola žákům předat stále neumí.

• Dovednost argumentovat.
• Komunikovat.
• Prezentovat.
• Pracovat s daty.
• Třídit informace.
• Umět najít podstatné a eliminovat balast.
• Odlišit fakta od názorů a pravdu od lži.
• Rozpoznávat manipulativní techniky a argumentační fauly.
• Finanční gramotnost.

Školy dokonce za celá ta desetiletí nedospěly ani k tomu, aby naučily žáky kvalitně psát na klávesnici počítače.

V každé firmě, kam nastoupí čerstvý maturant, lomí rukama nad tím, že ten člověk neumí vůbec nic použitelného, musí ho všechno učit úplně od piky a předchozích třináct let studií kromě základní gramotnosti nezanechalo žádné v praxi použitelné výstupy - ale školy dál pálí stovky vyučovacích hodin na nepraktických zbytečnostech.

Proč samotná většina nestačí

Všechno to známkování, důsledná samostatnost, zákazy spolupráce (opisuje!) a diskusí s učitelem (je drzý!) jdou úplně proti potřebám současné společnosti.

Základními požadavky ve firmách jsou dnes týmová práce, sdílení, spolupráce nad řešením, pozitivní motivace, kritické myšlení.

A nemluvě o celkovém modelu a základních principech školy, postavených na soutěživosti a potřebě vytřídit budoucí úředníky a vojenské důstojníky od blbých sedláků.

Otázkou není, jestli by se to mělo změnit.

O tom, jak české školy ostudně ignorují moderní technologie a místo využívání těch krásných supervýkonných strojů, co všichni nosíme po kapsách, ve výuce, se je snaží zakazovat a vymycovat coby esenci postmoderního zla.

Veřejné mínění může správně upozornit na problém, ale samo o sobě nemusí nabídnout řešení. Hlas většiny může být cenným signálem, nikoli automatickým verdiktem. Právě proto je důležité rozlišovat mezi počtem opakování, silou emocí a kvalitou argumentace.

Vox populi v krátkých pointách

Vtipy o národech často pracují s tím, že každá skupina má předem připravenou charakteristiku. Američan bývá bohatý nebo technologicky sebevědomý, Rus odolný, Čech praktický, Slovák opožděný, Němec spořivý a Ital nebo Francouz jsou použiti jako nositelé dalších stereotypů.

V roku 2012 má byť koniec sveta. Ak chceš prežiť, príď na Slovensko. Sme o 30 rokov pozadu.

Řek, Ir a Portugalec jdou do baru a objednají si pití. Kdo ho zaplatí? Němec!

V Německu mají na parkovištích vyhrazeny místa pro „ŽENY“. Víte, čím jsou výjimečná? (Jsou 2x tak široká!)

Terorista se pokusil unést autobus plný japonských turistů. Policie má nyní k dispozici 6 000 fotografií únosce.

Proč lítají Rusové tak často do kosmu? Vozí Gagarinovi důchod!

Tyto pointy nejsou popisem národů. Jsou zkratkou, která má vyvolat okamžité rozpoznání známého stereotypu. Jejich šíření však zároveň ukazuje, jak se kulturní představy udržují: opakováním, zjednodušením a společenským souhlasem.

Veřejné mínění a odpovědnost za sdělení

Každý uživatel internetu se může stát součástí řetězce, v němž se informace šíří bez ověření. Přeposlat zprávu je snadné, stejně jako přijmout tvrzení pouze proto, že odpovídá vlastnímu očekávání.

Problém tedy nespočívá jen v tom, že „lidé říkají hlouposti“. Spočívá také v tom, že společnost často odměňuje rychlé, výrazné a emocionální sdělení více než pečlivé vysvětlení.

Vox populi může být hlasem zkušenosti, upozorněním na skutečný problém i prostředkem společenské kontroly. Může však být také hlasem stereotypu, předsudku nebo kolektivního omylu.

Rozhodující proto není pouze to, kolik lidí něco tvrdí. Důležité je, zda lze tvrzení ověřit, zda odpovídá dostupným skutečnostem, zda zohledňuje podmínky a výjimky a zda odlišuje fakta od názorů.

tags: #vox #populi #vox #hovezi