Jedna večeře, čtyři hlavní protagonisté a jeden zločin. Tak lze stručně představit román Večeře nizozemského autora Hermana Kocha, jehož děj se odehrává během návštěvy luxusní restaurace.
To, co zpočátku působí jako soukromé rodinné setkání, se rychle mění v sérii nepříjemných odhalení, z nichž tuhne krev v žilách. Luxusní elegantní podnik v hlavním městě, příjemné prostředí, přepychová večeře pro dva bratry a jejich ženy, nože jsou nabroušené.
O čem kniha Večeře je
Setkali se, aby rozhodli, co dělat se svými patnáctiletými syny, komplici při zločinu. Během večeře vybublají nespokojenost, závist a frustrace, které v nich doutnaly roky.
Nedůvěryhodný vypravěč Paul je agresivní, nenávidí celou tu snobskou restauraci i s jejím okázalým servisem a jídlem, nenávidí i svého úspěšného a pokryteckého bratra Serge, populárního politika, který se chce stát premiérem.
Matky stojí za svými dětmi. A celý příběh je s každou stránkou temnější a děsivější. I z toho, kdo se zdá být zpočátku klidný a loajální, se na konci této uhrančivé knihy vyklube chladnokrevný spoluviník.
Jedno je jisté: Po této večeři už nic nebude jako dřív.
Večeře jako promyšlená literární struktura
Povedené drama, odehrané za jedné návštěvy restaurace. Třešničkou pak je důmyslné rozvržení osnovy, která perfektně funguje v kombinaci s podávanými chody.
Nečekala jsem, že budu jako čtenářka skutečně součástí jedné jediné večeře. Zajímavý koncept a pomalu rozkrývané tajemství vtáhne do děje a ke konci je těžké knihu odložit.
Večeře o všech chodech a se vším všudy. Ze začátku mě hrozně sralo to vynechávání podstatných událostí, protože nemam rád finální překvapení za každou cenu ale nakonec to nevadí.
Některým čtenářům může vadit, že Herman Koch nedokázal celý thriller vtěsnat právě do té konkrétní večeře a v druhé půlce si musel notně vypomoci vzpomínkovými výlety do niter jednotlivých charakterů. Jinak ale klobouk dolů za propracovanou psychologii a hru stínů v druhém plánu, díky níž čtenář průběžně mění názor na přirozeně plynoucí dialogy.
Psychologické drama o rodině a odpovědnosti
Tak tuhle knihu z hlavy dlouho nedostanu. Zajímavé, komentuje mnoho kontroverzních témat. Výborně zvládnuté psychologické drama obracející z několika stran problematiku potomka a pachatele zároveň.
Jednoznačně v každém, kdo se dostane na konec probudí otázku, co bych dělal já. To si asi můžeme říkat všichni, ale realita by nám nakopala prdel a snad se ani nikdy u nikoho nedostaví.
Nejvíce bych vyzdvihnul gradaci, postupné odkrývání temných historek, motivů a náznaků, a vypravěče Paula, který se umí dostat pod kůži už jen tím, že některé jeho myšlenky jsou řekněme "společensky nepřijatelné", na druhou stranu se přistihnete, že s ním souhlasíte a nevíte, jestli se máte stydět nebo si rázně říct "No a co!".
Kniha, která se zprvu tváří jako povedená vtipná a trefná kritika snobů a snobáckého života, snobáckých způsobů… Nahrává tomu i umístění děje do nesympaticky snobácké restaurace.
Nakonec pochybujeme, jaké že to jsou vlastně hodnoty, které je nutno chránit - šťastná rodina, vlastní děti, obecné morální zásady? Co je důležitější, koho a co jsme ochotni obětovat? Jak se dá vymazat svědomí?
Morální otázky, které kniha otevírá
Otázkou ovšem zůstává, kdo je tady vlastně pachatel?
- Ti, kteří spáchali konkrétní zločin?
- Nebo ti, kteří věděli o skryté hrozbě v podobě časované bomby a nic nepodnikli?
- Nebo snad ti, kteří se rozhodli aktivně jednat, ale proti obecným morálním a právním zásadám?
Mateřská láska je všeobjímající, ale má zároveň právo použít jakékoliv zbraně?
Podle mě vystihl Koch lidské pokrytectví a egoismus naprosto bravurně. Hlavní postava vlastně jen dotáhla ad absurdum ty názory, jimiž je dneska prolezlá každá veřejná internetová diskuse.
Víc než samotná konstrukce děje je důležitý to, co z knihy vyplývá. Absolutna absencia akehokolvek moralna ma drazdila, zrkadlo je vsak nepochybne nastavene dokonale.
Součástí příběhu jsou také témata imigrantů, bezdomovectví, dětského násilí a homosexuality. Souhlasím s tím, že každé téma/problém jsou v knize "nakousnuté" jako nechtěný předkrm a pak odsunuté na okraj stolu.
V tom tkví Kochova genialita - jako by společnosti zkrátka jen nastavil zrcadlo - téma imigrantů, bezdomovectví, dětského násilí, homosexuality - nakousnout, rychle požvýkat (zkritizovat či vychválit) a... dá si někdo něco k pití? (rychle od toho pryč).
Čtenářské reakce na román
Výborná kniha, jedna z těch co nezapadne.
Nenechte se odradit začátkem. Příběh se pozvolna rozvíjí a ke konci si kladete otázku: Je to vůbec možné, že jsou mezi námi takoví špatní lidé?
Strhující finále a hodně témat k zamyšlení.
Perfektní krátká a proklatě aktuální kniha.
Výborná kniha, přečetla jsem jedním dechem.. před startem mi bylo naznačeno, ať čekám zvrat.. nutno doplnit, že jsem dočítala mezi bezdomovci na lavičce v Praze na Florenci, nešlo knihu nedotčenou zaklapnout napotom.. pak se mi z "happy"endu udělalo až fyzicky zle..
Ze začátku jsem si moc nedovedla představit o jaký zvrat půjde, druhou půlku knihy jsem nestačila otáčet stránky. Moc pěkně napsané a (alespoň pro mě) hodně zajímavá struktura zápletky, myslím, že něco podobného jsem ještě nečetla.
Vecere potesila i - samozrejme- znechutila.
Některé reakce jsou však výrazně kritičtější:
Průměr. Byl jsem nalákán zajímavou premisou, každopádně ještě důležitější než látka je autorův styl, který mě často dosti štval (například: nechce zmínit název školy, kde pracoval, ale s jinými daleko osobnějšími věcmi se vypravěč svěřuje, přijde mi to postrádající logiku).
Navíc je to kniha, kde jsem si již na začátku uvědomil, že je založena na twistech, neočekávaných zvratech, takže jen kvůli tomu jsem to dočetl, abych se přesvědčil, že to samé jsem viděl již několikrát ve filmech, a tak se překvapení a nějaký šokující závěr nedostavil.
Postavy mi připadají také nekonzistentní a konec uspěchaný a postrádající nějaké rozumné uzavření.
Večeře je nenáročné čtení, které celkem odsýpá díky očekávání dalšího "zvratu" v ději, ale pro mě osobně to tedy nefungovalo.
Také další čtenářka uvádí, že ji kniha nakonec ničím nezaujala: Sáhla jsem po ní na doporučení kolegyň a i když jsem ji nakonec dočetla, vůbec ničím mě nezaujala. Vlastně ani pořádně nevím o čem je. Nečetla se úplně špatně, ale ten děj mě vůbec neoslovil. A konec? Naprosto absurdní a zvrácený.
Propracovaná hra očekávání a zvratů
To, co zpočátku působí jako soukromé rodinné setkání, se rychle mění v sérii nepříjemných odhalení, z nichž tuhne krev v žilách.
Ze začátku mě hrozně sralo to vynechávání podstatných událostí, protože nemam rád finální překvapení za každou cenu ale nakonec to nevadí.
Večeře mě nadchla. Nenechte se odradit začátkem. Příběh se pozvolna rozvíjí a ke konci si kladete otázku: Je to vůbec možné, že jsou mezi námi takoví špatní lidé?
Nejvíce bych vyzdvihnul gradaci, postupné odkrývání temných historek, motivů a náznaků, a vypravěče Paula, který se umí dostat pod kůži už jen tím, že některé jeho myšlenky jsou řekněme "společensky nepřijatelné", na druhou stranu se přistihnete, že s ním souhlasíte a nevíte, jestli se máte stydět nebo si rázně říct "No a co!".
Osobně bych měl výhrady stran smysluplnosti ústředních aktérů, kteří děj nakonec nijak zásadně neovlivňují (neberu-li v potaz osobu, která tahá za provázky). Jen skrze ně získáváme lepší povědomí o nezvedných potomcích.
Herman Koch a nizozemský román
Nejúspěšnější současný nizozemský román, dosud přeložený do jednadvaceti jazyků.
Letos román bodoval jako první nizozemská kniha vůbec v žebříčku bestsellerů v Americe.
Herman Koch (1953) je v Nizozemsku známý především jako romanopisec, ale také jako herec, fejetonista deníku De Volkskrant, autor úspěšného televizního seriálu.
Narodil se v Arnhemu a vyrůstal v Amsterdamu, v jedné z nejluxusnějších čtvrtí tohoto města. Navštěvoval Montessoriho lyceum, odkud byl pro špatné chování vyloučen.
Své zkušenosti s touto školou zpracoval v roce 1989 v salingerovském románovém debutu Red ons, Maria Montanelli (Zachraň nás, Marie Montanelliová).
Nizozemská literatura je svým způsobem specifická. Všimla jsem si toho už před lety při čtení "Po Valentýnu" - na nic si nehraje, nic pro ni není tabu, nesnaží se o nic uměleckého...
Podobné motivy a možné filmové zpracování
Absurdní, zvrácené, nechutné? Okamžitě mi to připomnělo divadelní hru "Bůh masakru", rovněž i skvělé filmové zpracování s Christophem Waltzem, K. Winslett, Jodie Foster a J. C. Reillym ...
Umím si představit, že filmové zpracování by mě zaujalo. V té 90 minutové stopáži se přece jenom člověk nemůže moc zamýšlet a pozastavovat nad konkrétními problémy ve výstavbě příběhu, ale v literatuře se to příliš zakrýt nedá.
Na podzim roku 2013 se připravuje jeho filmové ztvárnění, kterého se ujal hollywoodský režisér a scenárista Menno Meyjes (např. Indiana Jones a poslední křížová výprava).
Jestli si chcete přečíst něco o odkrývání tajemství a rodinném dramatu radši doporučuji Srdce tak bílé od Javiera Maríase.
Večeře pro dva jako knižní motiv
Chystáte se na společně strávený večer ve dvou? Vynikající jídlo, luxusní prostředí a svíčky, které atmosféře dodávají pořádný nádech romantiky.
Ať už jste spolu pár týdnů nebo řadu let, vyrazit čas od času do společnosti na večeři ve dvou je zkrátka krásným způsobem, jak si vaše zamilované pouto utužit.
Skvělé jídlo si pohraje s vašimi chuťovými pohárky a sklenička něčeho dobrého k tomu se postará o správnou náladu u stolu.
Večeře pro dva může být romantická, slavnostní, neobvyklá, ale také napjatá a znepokojivá. Právě román Večeře ukazuje, že společný stůl nemusí být pouze místem příjemného setkání, ale také prostorem, kde se odhalují rodinná tajemství, pokrytectví a skutečné hodnoty postav.
