„Snědl jsem párek nevalné chuti a nepřišlo mi volno.“ Tato vpravdě kultovní hláška pochází - jak všichni ctitelé české filmové klasiky dobře ví - z legendárního snímku Martina Friče „Škola základ života“.
Ve filmu ji pronese student Áda Čuřil, když přijde pozdě na hodinu profesora Kolíska. Jeho výmluva má vysvětlit, proč se opozdil, ale profesor vzápětí odhalí další podezřelou okolnost: z Čuřila cítí tabák.
Scéna s párkem a profesorem Kolískem
(Čuřil přijde pozdě na hodinu.)
profesor Kolísko: Kde je Čuřil? Ptám se, kde je Čuřil?
Čuřil: Prosím, zde.
profesor Kolísko: Pojďte sem! No, pojďte sem ke mně! No, pojďte, pojďte! Kdepak jste byl Čuřile?
Čuřil: Prosím, pane profesore. Snědl jsem párek nevalné chutě a přišlo mi špatně.
profesor Kolísko: Hm. Dýchněte na mě! Cítím tabák.
Čuřil: Prosím, pane profesore. Můj otec je vášnivý kuřák. A když spolu večer debatujeme o učivu, neboť nechce, abych ještě jednou opakoval, tak načichnu jeho silnými doutníky.
Proč se hláška stala kultovní
Čuřilova věta funguje díky spojení zdvořilého školáckého tónu, nápadně úředního vyjádření a zjevně nevěrohodné výmluvy. Obyčejná nevolnost po jídle je popsána slovy „párek nevalné chuti“, jako by šlo o úřední protokol, nikoli o spontánní omluvu opozdilého studenta.
Komický účinek ještě zesiluje následná výměna o tabáku. Čuřil se nesnaží přiznat, že kouřil, ale pohotově vytváří další absurdní vysvětlení. Za zápach tabáku podle něj může jeho otec, vášnivý kuřák, s nímž večer debatuje o učivu.
Stejný typ humoru se objevuje i v dalších scénách, v nichž studenti hledají nepravděpodobná vysvětlení a profesoři se snaží udržet autoritu. Školní prostředí se mění v prostor střetu mezi důmyslnými výmluvami žáků a neústupnou logikou kantorů.
Škola jako svět studentů a kantorů
Cesta do hlubin študákovy duše a Škola základ života. To jsou názvy filmových evergreenů, které už téměř celé století spolehlivě rozesmívají diváky.
Nyní výjevy ze života jedné gymnaziální třídy vstoupily na jeviště Divadla Petra Bezruče. Umělecká šéfová tohoto divadla Janka Ryšánek Schmiedtová v inscenaci Škola základ života, která si v pátek odbyla premiéru, vsadila na dramatizaci předválečných knížek Jaroslava Žáka, jež se stály předlohou pro slavné filmy, i na novější úpravu Hany Burešové.
Jevištní celek funguje jako tragikomická hudební komedie se silnými groteskními prvky a s potenciálem oslovit publikum napříč generacemi. Ve své podstatě inscenace sází na kombinaci vděčného kantorského tématu a kvalitního herectví.
Nabízí se vše, co může studentský život nabídnout - šplhouni, kterým rádi uštědříte štulec nebo nastavíte nohu, podmanivé třídní krásky, díky kterým nelze usnout, hustí záškoláci bourající základy školní klece či ukázková učitelská „sebranka“ jak z hororu o Frankensteinovi.
Nemají to lehké, stojí proti nim obávaný profesorský šik. Když se tyto dva tábory utkají, jiskří to jak v hnízdě sršňů.
Áda Čuřil a další školní postavy
Celé třídě šéfuje Jindřich Benetka, nespokojený student, kritik a „člověk s vlastním názorem“ (Lukáš Melník). Skutečným pánem situace je ale vychytralý sígr a věčný student a stále unikající záškolák Áda Čuřil (Michal Sedláček).
Školní galérka jako vystřižená z dobového módního žurnálu. Sarah Haváčová v komedii Škola základ života.
Ze třídních i profesorských střetů vznikají komické situace, v nichž se školní disciplína neustále střetává s fantazií a drzostí studentů. Čuřil dokáže proměnit jednoduchou otázku v řetězec výmluv, zatímco profesor Lejsal trvá na přesných odpovědích a klasifikaci.
Další Čuřilovy výmluvy a střety s profesorem Lejsalem
Nemohu si vzpomenout, pane řediteli.
profesor Lejsal: Já vám osvěžím paměť. Kupoval jste si v bufé cukrovinky?
Čuřil: To bylo prosím Eskymo! To já děsně rád.
profesor Lejsal: Netvařte se tak pitomě! Jak to, že jste tam hledal své spolužáky? Byli tam snad někteří?
Čuřil: Nebyly prosím žádní.
profesor Lejsal: Proč jste je tam tedy hledal?
Čuřil: Prosím chtěl jsem je pokárat, že chodí na zakázané filmy.
profesor Lejsal: Tak už mám té vaší komedie dost! Pojď taky! Jestli nemáš mergle, tak to za tebe zatáhnu.
Holous: A co hrajou?
Čuřil: Ve víru vášní.
Holous: (zklamaně) To mě nebaví.
Čuřil: Ale člověče! Máme to zakázaný.
Holous: Jo? Zakázaný? To bych šel.
Čuřil u němčináře
(Přísný profesor Lejsal zkouší žáky z německého jazyka.)
profesor Lejsal: Was machte der Vater, Čuřil?
Čuřil: Ja.
profesor Lejsal: Was?
Čuřil: Nein.
profesor Lejsal: Verstehen Sie die Frage?
Čuřil: Ja.
profesor Lejsal: Na, also antworten Sie.
Čuřil: Nein.
profesor Lejsal: Warum denn?
Čuřil: Ja wohl!
profesor Lejsal: Was habe ich gesagt?
Čuřil: Ich habe gesagt...
profesor Lejsal: Ich habe gesagt...!
Čuřil: Ich habe gesagt...!
profesor Lejsal: Ich habe gesagt...!
Čuřil: Ich habe gesagt...!
profesor Lejsal: Dost! Škandál! Psát pamflety na profesory, to jo! Ale učit se němčinu, to ne! Ticho!
Výraz „Ich habe gesagt!“ patří spolu s větou o párku k nejznámějším hláškám filmu. Stejně jako v případě výmluvy na nevolnost je komika založena na opakování, rytmu dialogu a rostoucí bezmoci autority.
Výmluvy paní Živné za syna
Humor filmu nestojí pouze na Čuřilových tricích. Výraznou postavou je také paní Živná, která obchází profesory a snaží se přesvědčit je, že její syn se ve skutečnosti pilně učí.
(Matka studenta Živného oroduje za svého syna u profesorů, u kterých propadá.)
paní Živná: Pane profesore, Živná.
profesor Kolísko: Živný?
paní Živná: Ano, mám syna v kvintě a jdu se zeptat, jestli si už polepšil z češtiny.
profesor Kolísko: Váš syn je nepozorný, těkavý a nejeví zájem o můj předmět.
paní Živná: Ale pane profesore, ten chlapec se nehne od knihy. Já ho musím v noci holí hnát do postele. On by pořád jenom študoval a študoval. Je moc nešťastný, když se nemůže učit.
profesor Kolísko: No, to se divím. U nás je stále nedostatečný.
paní Živná: pane profesore, on si to už ve všem polepšil, jenom z tý češtiny, z tý mu to nejde. Já nevím, co s ním.
profesor Kolísko: Hm, no tak já ho ještě vyvolám. Jen ať se pilně učí! Poroučím se vám, paní.
paní Živná: Děkuji vám, pane profesore. Jsem moc vděčná.
(Paní Živná se otočí a oroduje u profesorky Suchánkové, která právě přichází.)
paní Živná: Má úcta, paní profesorko. Živný v kvintě. Jestlipak se už polepšil z toho dějepisu?
profesorka Suchánková: Váš syn, milá paní, je naprosto zanedbán. Představte si, že vůbec neví, kdy byla bitva u Chérez de la Frontéra. Pochopíte, že mu nemůžu dát známku dostatečnou.
paní Živná: Bóžínku, to se divím. Ještě včera to "Céres" tak krásně uměl. Paní profesrko, já ho sama zkoušela. Paní profesorko, on si to už ve všem opravil. Jenom z toho dějepisu, to má takovou smůlu. Já nevím, co to je.
profesorka Suchánková: Výjimečně ho ještě jednou vyvolám.
paní Živná: To vám mockrát děkuju, paní profesorko.
(Paní Živná si ještě počká na profesora Lejsala.)
paní Živná: Má úcta, pane profesore.
profesor Lejsal: Má úcta.
paní Živná: Živný v kvintě. Už si stojí lepší z latiny?
profesor Lejsal: Živný, Živný. Á Živný. Známý lajdák a ignorant. Nezná ani pravidlo o konsikuci temporum.
paní Živná: On je chudáček takový trémista.
profesor Lejsal: Ó ne, naopak. Je drzý a pošklebuje se.
paní Živná: Ne. Když byl malý, kousl ho pes, pane profesore. A od té doby...
profesor Lejsal: No, nicméně mu musím dát pětku.
paní Živná: Pane profesroe, on už se ve všem polepšil, jenom z té latiny má pětku. Kdyby jste vzal laskavě ohled.
profesor Lejsal: Lituji, ale od své klasifikace neustoupím. Má úcta, paní.
paní Živná: Pane profesore. Z měšťanky ho vyhodili, na řemeslo se nehodí.
Hlášky, které zlidověly
Mezi další známé věty patří „Co je štěstí? Muška jenom zlatá!“, „Teď vám názorně předvedu, jak se básník stává trpaslíkem.“ a „Ich habe gesagt!“
„Co je štěstí? Muška jenom zlatá!“
„Teď vám názorně předvedu, jak se básník stává trpaslíkem.“
„Snědl jsem párek nevalné chuti a nepřišlo mi volno.“
„Ich habe gesagt!“
Opěvovaná scénka s recitací Co je to štěstí? Muška jenom zlatá, tak to je jen pouhý začátek. K nejlepším patří strhující podání bitvy z úst nevědoucího básníka před hypnotizovanou dějepisářkou nebo hra na nervy mezi bezbranným sadistickým latinářem a vychytralými studenty, ke kterým na hodinu přišel nechápavý inšpektor.
Od prózy Jaroslava Žáka k filmové klasice
Již méně je známý fakt, že filmový scénář vznikl na základě divadelní komedie, kterou na výzvu E. F. Buriana napsal středoškolský učitel Jaroslav Žák.
A ten vycházel z vlastní humoristické prózy Študáci a kantoři, jež se těšila u dobových čtenářů mimořádnému ohlasu.
A tak lze dnes říct, že Žákovy neopakovatelné postavičky „študáků“ a „kantorů“ - stejně jako autorovo laskavě ironické vidění školy coby sportovního zápasu - jsou právem nesmrtelné.
Ba dokonce lze tvrdit, že dokud bude existovat škola, budou platit i brilantní a hluboce vtipné Žákovy postřehy o ní.
Žákova divadelní verze se stala rovněž základem adaptace Hany Burešové; jsou do ní navíc dějově zakomponovány populární písničky třicátých let, které v inscenaci živě hraje a zpívá studentská kapela.
Divadelní podoby Školy základ života
Žákova divadelní verze se stala rovněž základem adaptace Hany Burešové; jsou do ní navíc dějově zakomponovány populární písničky třicátých let.
Chytlavá hudba, bicí, klavír, basa, kytara, flétna, to vše rozjasní přehršel školáckých či profesorských kousků a povyšuje pouhé špílce do psychologické roviny, divák musí s osudy postav chtě nechtě soucítit.
Znějí dobové hity, ve kterých zpívají postupně všichni z herců.
Hudba je adekvátním komentářem k ději, a když nedejbože skomírá jevištní akce (někde je i polopaticky didaktická), hudební čísla ji spolehlivě osvěží a povýší k rozverné, ale i melancholické tónině.
Stačí jmenovat šlágry jako Dr. Swing, Chyťte brouka, Čí pak jsi, holčičko, Nevěrná Rosita, Veliký mír nebo Už nikdy víc milovat nebudu.
Scéna, kostýmy a herecké výkony
Všechno šlape rychlým a dynamickým tempem.
Výprava a kostýmy Markéty Sedláčkové zapadají do dobové předválečné éry roku 1938 a jsou možná až moc jednobarevně nebo dvojbarevně fádní jako z černobílého filmu.
Monobarevnost pak ale příjemně naruší scénka v pestrobarevných kostýmech na společném výletě, kde všichni vyhlížejí opět jak z dobového žurnálu.
Strohé a funkcionalistické jeviště jednoznačně připomene budovy z 30. let.
Na pódiu je plynulý přechod k ostrůvku s kapelou po pravé straně.
Herci - študáci i kantoři, si tady odskočí jen po pár krocích k celému orchestřišti nástrojů.
Ze hereckých výkonů, kromě Norberta Lichého ve šťastně zvolené roli šprta Krhounka, potěší třeba Kateřina Krejčí coby umanutá dějepisářka, výtečný Milan Cimerák jako ztělesnění profesorského zla s groteskně vykřivenou postavou.
Divácký potlesk na premiéře si vysloužil další z mnoha vynalézavých skečů Lukáše Melníka parafrázující loutkoherecké umění Spejbla a Hurvínka.
Velkým překvapením je účinkování méně známého Miroslava Kudely (jinak nápověda a inspektor hlediště) v roli roztržitého matikáře a trefou do černého je obsazení hostující Markéty Matulové.
Ze komedie Škola základ života.
Známé školní situace
(Žák upozorňuje spolužáky, že do třídy přichází profesor Kolísko.)
žák: Pozor, kluci! Mořský stařec sem pádluje.
profesor Mykiska: Studenti, nebuďte lehkomyslní! Pamatujte si, že je škola základ života!
Právě tento svět přísných profesorů, neklidných studentů, školních povinností, výmluv a drobných vzpour dává hláškám jejich trvalou přitažlivost. Věta o párku nevalné chuti proto nefunguje jen jako samostatný vtip, ale jako zkratka pro celý způsob humoru filmu „Škola základ života“.
