Kvašený eucharistický chléb: historie, symbolika a liturgická praxe

Eucharistický chléb patří k nejposvátnějším křesťanským symbolům. Jeho podoba však v průběhu téměř dvou tisíciletí prošla výraznými proměnami: od běžného domácího kvašeného chleba přes větší bochníky a coronae až k dnešním tenkým bílým hostiím.

Otázka, zda má být eucharistický chléb kvašený, nebo nekvašený, není pouze otázkou technologickou. Souvisí s biblickým významem kvasu, s výkladem Poslední večeře, s rozdílným vývojem východní a západní liturgie i s tím, zda eucharistický chléb skutečně působí jako pokrm.

Co je kvas a jaký má biblický význam

Kvas nebo kvasnice je zbytek těsta z předešlého pečení, které zkyslo, tj. zkvasilo (Ex 12,15; 19; 13,7; Lv 2,11).

Kvas byl pro starozákonního člověka znamením porušení, hříšného bujení, proto se také přinášely Jahvovi jako oběť chleby nekvašené (Ex 23,18 a 34,25).

Kvas v Bibli obvykle označuje hřích, zkaženost a falešné učení. Stejně jako droždí se kvas šíří po těstě a symbolicky ukazuje, jak i malé množství hříchu může ovlivnit a zkazit celý život nebo komunitu.

Svátek nekvašených chlebů ve Starém Zákoně obsahoval přísné odstranění kvasu z domů (na určitou dobu) jako symboliku odstranění hříchu a korupce ze života Izraelců.

Ježíš v podobenství varoval učedníky před kvasem farizeů a saduceů (Mt 16,6-12; Lk 12,1), neboť malá část kvasu lži může proniknout do srdce a mysli člověka.

Lži a pokrytectví mohou otrávit celý charakter člověka a zatemnit jeho mysl, takže se mu cesta k Bohu uzavírá.

A přestože v Novém zákoně najdeme i pozitivní obraz kvasu (Mt 13,33 a Lk 13,20.21), převažuje zde také jako symbol negativní, nejvýrazněji u Pavla právě v souvislosti s eucharistií (1 Kor.

„Vyčisťtež tedy starý kvas, abyste byli nové zadělání, jakož jste nenakvašení.

Chléb a víno se nabízí jako oběť a lze je přirovnat pouze k oběti prvotin ze Starého zákona, protože Kristova smrt nahradila všechny ostatní oběti za hříchy.

Obětujeme sami sebe spolu s chlebem (tj. bochník jako církev), ale jsme naplněni Kristem (tj. jako kvas).

Nekvašený chléb při židovském Pesachu

Nekvašený chléb byl spojen s každoročně slavenou připomínkou „Vyjití z Egypta“ (hebr. pesach), ne-li se všemi dny těchto svátků, tedy rozhodně se dnem prvním, který nastává soumrakem, v němž končí 14. nisan.

Tomu předcházelo pečlivé prohledávání domova a sbírání zbytků kvašeného chleba (hebr. chamec), spáleného do poledne před začátkem svátků.

Ve Starém zákoně se nekvašený chléb jedl od večera 14. nisanu (Ex 12,18).

„Svátek Pesach se skládá ze dvou částí: Pesach (1 den = 14. nisan) a Svátek nekvašených chlebů (7 dní).

Pesach a Svátek nekvašených chlebů jsou dva odlišné svátky, avšak běžně byly spojovány a nesprávně nazývány „Pesach“.

Proč tedy hovoří sv. Matouš a sv. Marek o Ježíšově poslední večeři jako o „prvním dni svátku nekvašených chlebů“?

Pokud Ježíš ustanovil eucharistickou slavnost během večeře séderové, při „Hodu beránka“, což je pravděpodobné, nikoli ovšem zcela jisté, pak lámal chleby nekvašené, macesy.

Chléb židovské paschální hostiny nebyl chlebem pšeničným, ale ječným (maces).

Sporné je, zda tomu tak bylo i v Ježíšově době (srv. ale ječné chleby v J 6, 9).

Ježíš jedl s učedníky velikonočního beránka ve čtvrtek v noci (tj. 13./14. nisan - začátek), jedl tedy kvašený chléb.

V době, kdy byl Ježíš-Beránek ukřižován se zabíjel židovský velikonoční beránek (Ex 12,6; 1Ko 5,7) a od večera začaly Svátky nekvašených chlebů.

V Janově evangeliu je zmínka o třech židovských velikonocích (Pesach) za doby pozemského života Ježíše Krista (r.28,29,30 A.D.).

Nejistota ohledně chleba při Poslední večeři

Napřed se zastavme u problematiky kvasu.

Pro praxi prvních církevních obcí nebylo podstatné, nad jakými chleby se „první křesťanská eucharistie“ konala - o tom v evangelijních svědectvích nenajdeme koneckonců výslovnou zmínku - a slavili nad chlebem denní potřeby, který byl zpravidla kvašený.

Je možné, že chléb, lámaný nazorejským Ježíšem před Ukřižováním, měl podobu nekvašených chlebů, první církev používala nicméně zpravidla chléb kvašený.

Zpočátku se církevní obce nesoustředily na napodobení konkrétní podoby židovské velikonoční hostiny. Eucharistie byla chápána jako skutečná slavnost církve, jako hostina víry a jako účast na Kristově životě, smrti a vzkříšení.

Už v prvopočátcích se nazdávali, že není nevyhnutné přímo napodobňovat Poslední večeři (někteří učitelé stále diskutují o tom, jaký typ chleba Ježíš použil v čase, když ustanovil Eucharistii).

Věří, že Eucharistie je mnohem více než jen napodobení Poslední večeře.

Kvašený chléb v rané církvi

V rané církvi byl k bohoslužbě užíván kvašený i nekvašený chléb.

Zprvu to byl domácí běžný chléb, který přinášeli sami věřící.

Chléb (řec. artos; lat. panis) se pekl doma i v pekárnách.

Až do konce prvního tisíciletí byl v každém případě používán pro eucharistii na Východě i na Západě v týž den upečený a kvašený chléb, který věřící přinášeli ze svých domácností.

Pro potřeby mše si farníci vyráběli chléb i víno, které potom obětovali v ofertoriu (římský obřad udržuje zbytek této tradice).

V rané církvi původně věřící sami přinášeli k bohoslužbě dary - chléb a další plodiny za zpěvu žalmů.

Chléb se sbíral na velké pateny a kladl se na velké plátno.

Podobně se přinášené víno slévalo do velkých kalichů.

Z toho se vydělil chléb a víno na stůl pro slavení eucharistie.

K přijímání se chléb přinášel na patenách a ve lněných sáčcích a lámal se tak, aby byl pro všechny věřící.

Při tomto lámání, které trvalo i delší čas, se zpíval opakovaně zpěv Beránku Boží (Agnus Dei).

Pro bohoslužbu přinesený chléb, který nebyl při přijímání eucharistie využit a zbyl, se na jejím konci rozděloval mezi duchovní a věřící.

Později však obětní dary přinášené věřícími nahrazovaly peníze.

Lámání chleba ve starověku znamenalo rozdělování jídla předsedajícím na začátku stolování.

Lámat chléb je totéž, co jíst.

Chléb ve starověku sloužil také jako příbor - k namáčení do jiných potravin nebo vína (Rt 2,14).

Z tohoto důvodu bylo lámání hned na začátku jídla.

Praktickým důvodem lámání chleba na menší části při křesťanské bohoslužbě bylo, aby se dostalo přijímání eucharistie každému věřícímu.

Lámání nemá jen praktický význam, ale je znamením a symbolickým gestem, které učinil Ježíš Kristus při své poslední večeři s učedníky (Mk 14,22).

Rozlomením chleba - velké hostie se znázorňuje Kristova oběť.

Účinek oběti se dostavuje tehdy, když se obětní dar „zničí“, rozdrobí.

Rozdělením chleba na části mají křesťané podíl a účast na Kristu a na jeho oběti přinášející život (1 K 10,17).

Symbolika kvašeného chleba

Na Východě se později prosadil kvašený chléb a na západě naopak nekvašený.

Zdůvodnění kvašeného chleba je podle Janova evangelia, kdy měla být ustanovena večeře Páně ještě před židovskými svátky nekvašených chlebů (J 13,1), a také že apoštolové užívali běžně kvašený chléb (Sk 2,42.66).

V pravoslavné církvi je podle starobylé tradice chléb kvašený připravovaný s trochou soli.

Ve východní tradici kvašený chléb představuje zmrtvýchvstání Ježíše.

Čím víc se vzdalovalo křesťanství od židovstva, tím víc se vytrácelo i negativní chápání kvasu.

Na konci starověku Augustin z Hippa mohl napsat o Ježíši, že byl „zasetý svatou Pannou, vykvašený v těle, uhnětený v utrpení, upečený v peci hrobu a ochucovaný v kostelích, jež každý den tento nebeský pokrm rozdávají věřícím.“

Že se v tom zrcadlí liturgické používání kvašeného chleba v severní Africe v první polovině 5. století, je zřejmé.

Prosfora ve východní tradici

Ve východní církvi je kvašený liturgický chléb nazýván řecky „prosfora“.

Prosfora je kvašený liturgický chléb s pečetí kruhovitého tvaru, upečená ze dvou částí (božská a lidská přirozenost v Kristu).

Řecké slovo prosforá (προσφορά), prosférō znamená „přináším (oběť)“ nebo „nabízím“.

Prosfora se skládá ze dvou oddělených kruhových kousků kvašeného těsta umístěných jeden na druhém a pečených dohromady, aby vytvořily jeden bochník.

Tento dvojitý bochník představuje dvě charakteristiky Krista: lidskou a božskou.

Další běžnou črtou tohoto chleba je pečeť nebo razítko.

Použije se ještě předtím, než se chléb upeče.

Na prosfoře se zapeče pečeť (sfragida) se zvláštním tvarem.

Během Božské liturgie je chléb dělen zvláštním způsobem.

Během Eucharistie vykoná kněz tzv. proskomídii, v níž nejprve vyřízne střed vyraženého tvaru s písmeny IC, XC, NIKA („Ježíš Kristus vítězí“).

Chléb se promění v Kristovo tělo (Beránka).

Potom na levé straně odřízne velký trojúhelník na počest Panny Marie a devět malých trojúhelníků na pravé straně jako připomínku andělů, proroků, apoštolů, svatých otců a prelátů, mučedníků, asketiků, Joachima a Anny a všech svatých včetně světce dne, kdy se liturgie slaví.

Z pěti prosfor se během svaté liturgie vykrajují části k transsubstanciaci jako eucharistie.

• Z 1. prosfory se vyřízne Beránek, hlavní prosfora s vytlačenou pečetí znázorňuje Krista.
• Z 2. prosfory se vyřízne částka Přesvaté Bohorodici.
• Z 3. prosfory se vyřízne devět částek svatým.
• Z 4. prosfory se vyřezávají částky za živé.
• Z 5. prosfory se vyřezávají částky za zesnulé.

Zbytek prosfory, která nebyla proměněna v Tělo Páně, se nazývá antidoron (eulogie) - je to kvašený požehnaný chléb.

Řecké slovo Ἀντίδωρον znamená „namísto darů“, tj. „namísto eucharistických darů“.

Rozdělení mezi Východem a Západem

Teprve když přední karolínský teolog Alcuin z Yorku dospěl k přesvědčení, že muselo jít o chléb nekvašený, a přesvědčil o tom křesťanský Západ, začaly být v Evropě připravovány k eucharistické slavnosti chleby bez kvasu.

Římská církev se postavila mezi 9. a 11. stoletím též za nekvašený chléb s tím důsledkem, že chléb na oltář již není přinášen z domů věřících.

V karolinské době, od 9. století, se na Západě začal užívat chléb nekvašený.

Na Východě se k tomuto novému zvyku připojili jenom malabarští a maronitští křesťané, zatímco všechny ostatní rity používají až dodnes chléb kvašený.

Arméni přešli již v 6. století k používání výlučně nekvašeného chleba.

Bylo to návratem k židovské praxi a zohlednění Prvního listu Korintským (5, 7-8): „Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus. Proto slavme velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy.“

Bohoslužebná praxe Východu a Západu se tak ještě více rozešla a promítla se i do ostudného Velkého schizmatu, kdy se roku 1054 křesťanstvo definitivně rozdělilo.

Jedním z incidentů, které mu předcházely, bylo uzavření latinských kostelů v Byzantské říši na příkaz patriarchy Michaela Kerullaria - nejpozději na jaře 1053 - právě z důvodů používání nekvašených chlebů.

Již unijní koncil ve Florencii (1439) uznal rozdílné zvyky na Východě a na Západě a shledal je dobrými.

Například Theoretianos ve 12. století píše: „Svatý chléb je, před tím, než se konsekruje, ať kvašený nebo nekvašený, stejným způsobem chléb, a je nazýván božím slovem chléb. Po konsekraci to není nekvašený nebo kvašený chléb, ale tělo Pána a ne jedno proti druhému. Slovo chléb označuje druh a stejným způsobem vypovídá o kvašeném a nekvašeném.“

Tím je jasné, že platnost eucharistie nezávisí na tom, zda je používán kvašený nebo nekvašený chléb.

Když je v nějaké malé skupině hostina Páně slavena s „pravým“ pšeničným chlebem, děje se to sice nedovoleně, ale platně.

Od bochníku ke coronae a hostii

Teprve později začaly vznikat menší a přesněji tvarované formy eucharistického chleba.

Chleby bez kvasu se připravovaly v podobě trojhranných preclíků, tzv. coronae.

Tyto coronae najdeme například na slonovinové destičce z Lotrinska z 10. století, zobrazující celebrujícího arcibiskupa.

Přesnou dobu vzniku a liturgického používání oplatek, hostií, se mi nepodařilo zjistit, mohlo to být ještě před koncem prvního tisíciletí, k obecnému rozšíření hostií došlo ve století třináctém.

Do určité míry to souviselo se zavedením svátku „Corpus Christi“, poprvé slaveného roku 1246 v Lutychu, jehož součástí se brzy stalo procesí, v němž byl triumfálně nesen konsekrovaný chléb určený k adoraci.

Pravidelná oplatka ve tvaru denáru působila uvnitř monstrance estetičtěji než úlomek preclíku.

Tenká a bělostná hostie se zase zdála vhodnější než její starší předchůdkyně - hrubší a tmavší, která pak vymizela.

Od 11.-12. století se bohoslužebný chléb připravoval v podobě malých hostií pro přijímání lidu.

Se stoupající úctou k eucharistii a s ní spojenou neúčastí na přijímání jako takovém se od 12. století objevily malé hostie, které znemožňují lámání.

Od 13. století se na Západě rozmohlo přijímání pod jednou, tj. jen chléb v podobě oplatky.

Ve východní církvi se eucharistický chléb nazývá prosfora a v západní církvi latinsky hostie.

Oba výrazy znamenají dar, oběť.

„Oční přijímání“ a adorace hostie

Původní orální přijímání eucharistie laiky bylo už v té době ostatně nahrazeno převážně přijímáním duchovním, prostřednictvím zraku.

Tuto „žízeň po vizualizaci“ nacházíme ovšem i v profánní oblasti, kde se - nejpozději od 14. století - objevuje na šlechtických dvorech zvyk přenášet honosně upravené pokrmy v průvodu po nádvoří v jakémsi „světském procesí“, aby se poddaní, neúčastní samotné hostiny, směli obdivovat pestrosti a rafinované nádheře stravy bohatých.

Ačkoli se v tomto ohledu neodvažuji pronášet nějaké závazné soudy, připadá mi to jako určité módní rozšíření smyslovosti v pozdním středověku - k chuti se tu přidalo pohlížení a vzhlížení (obdivné a zbožné), pro nekonzumující a pro nepřijímající.

Současně s počátky adorování konsekrovaných hostií se objevují četné „zázraky“, které kult podporují.

V nich tyto krvácejí nebo se dokonce proměňují v maso.

Za povšimnutí stojí, že se všechny tyto jevy odehrály po Velkém schizmatu, naprostá většina se udála na Apeninském poloostrově, a především, že nezanedbatelná část z nich je spojena s lidovou magií (krádež hostie za účelem okultního zneužití).

Jediný „zázrak“ tohoto druhu, tedy hostie změněná v maso, v prvním tisíciletí se údajně odehrál kolem roku 700 ve středoitalském Lancianu, v baziliánském klášteře sv. Legonziana.

Problematičnost uváděného úkazu spočívá předně v tom, že první písemná zpráva o něm pochází až z roku 1631, a dále ve skutečnosti, že v udávané době představoval eucharistický chléb na Západě kynutý bochník, zatímco v relikviáři je uchovávána zkrvavená hostie dnešního typu.

Stoupenci církve „pod obojí“ - Pražané, Táboři i Orebité - používali hostie stejně jako církev „pod jednou“ a nosili je v čele svých procesí a do válečných tažení.

Jejich chápání konsekrované hostie jakožto Kristova těla - na každý pád tedy u Táborů - bylo remanentní, což rozhodně vizuální uctívání nijak nepodporovalo.

Martínek Húska, vůdčí osobnost nejextrémnějšího hnutí mezi husity - pikartů, ve svém listě Píseckým odvážně tvrdí, že eucharistie je určena k ústnímu podávání, a ne „k klekání a modlení“.

Můžeme ovšem předpokládat, že právě pikarti používali při shromážděních i běžný kvašený chléb.

Jelikož odmítali reálnou Kristovu přítomnost ve způsobách vůbec, svou eucharistii - můžeme-li o eucharistii mluvit - slavili jako hostinu, spojovanou s vnitřním prožitkem rajské blaženosti.

Šlo tedy - podobně jako v prvních staletích - pouze o mysticky pojímaný pokrm.

Výroba hostií v západní tradici

Aby hostie mohla být platně konsekrována, musela splňovat „podstatu chleba“.

Tou byla uznána pouze voda a mouka, a z ničeho jiného se také hostie nevyráběly a nevyrábějí.

Pekly se na dřevěném uhlí, těsto se lilo do formy ve tvaru kleští o průměru 15-30 cm, tzv. ferrum characterum oblatorium.

Kláštery a vesnické farnosti si hostie pro vlastní potřebu připravovaly samy.

Mniši měli přitom dokonce oblečený liturgický oděv.

Ve větších městech existovali tzv. „pekaři Boží“, kteří se specializovali na pečení hostií.

Tak tomu - prakticky beze změn - bylo až do poloviny 20. století.

V Česku v současné době existuje jediná výrobna hostií v Bílé Vodě u Javorníka, otevřená v roce 1985.

Do té doby se hostie pekly v Charitním domově v Broumově.

Zprvu se jejich výrobou zabývaly sestry vincentky, dnes zde pracují pouze civilní pracovníci.

Jak se připravuje kvašená prosfora

Typ použitého kvašeného chleba je velmi jednoduchý.

Obsahuje pšeničnou mouku, droždí, sůl a vodu.

Mnozí, kteří připravují tento typ chleba, se nejprve vyzpovídají a od rána postí.

Neexistují žádné konkrétní modlitby, které by se měly modlit při pečení tohoto chleba.

Těsto se připravuje z pšeničné mouky, vody, droždí a soli, nechává se vykynout a následně se peče jako bochník.

Pečeť se do těsta vtiskuje ještě před pečením.

Výsledkem je chléb, který je skutečným kvašeným bochníkem, nikoli tenkou oplatkou.

Jeho podoba umožňuje jak lámání, tak zvláštní liturgické dělení během proskomídie.

Požadavky na eucharistický chléb

Bohoslužebný chléb se připravuje z pšeničné mouky a vody.

Hostie jsou okrouhlého tvaru a bílé či bělostné barvy.

Podle římské tradice musí být chléb ke slavení eucharistie připraven z čisté pšeničné mouky a být ještě čerstvý a podle zvyku latinské církve nekvašený.

Chléb připravený z jiných surovin, třebaže obilných, nebo ten, do něhož byla přimíchána jiná surovina než mouka v takovém množství, že podle obecného mínění nejde o pšeničný chléb, není platnou matérií ke slavení oběti a svátosti eucharistie.

Je vážným přestupkem přidávat při zhotovování eucharistického chleba další látky, jako ovoce, cukr nebo med.

Jelikož jsou materie a forma zakotveny v Písmu a Tradici, nikdy nezávisely a ani nemohou záviset na vůli jednotlivce nebo jednotlivého společenství.

Úkolem církve není určovat materii a formu podle libovůle nebo svévole kohokoli, ale chránit podstatu svátostí (salva illorum substantia) a v poslušnosti vůči působení Ducha je autoritativně definovat.

U všech svátostí se v každém případě pro platnost slavení vždy vyžadovalo dodržování jak materie, tak formy, a to s vědomím, že svévolné změny jedné a/nebo druhé - jejichž závažnost a neplatnost je třeba pokaždé zjistit - ohrožují účinné udělování svátostné milosti ke zjevné škodě věřících.

Materie i forma, shrnuté v Kodexu kanonického práva, jsou stanoveny v liturgických knihách vydaných příslušnými autoritami.

Chléb jako skutečný pokrm

Toto téma je nedůležité pouze zdánlivě: jednak se kolem něho vedly důsažné teologické spory, a jednak je i pro dnešního člověka podstatné, zda liturgickému znamení dokáže přisoudit správný význam.

Stále jsou ještě obce, kde používají hostie, které se v ústech rozpustí spíše, nežli by mohly být kousány.

Avšak chléb by měl být poznatelný jako chléb a měl by jako chléb vypadat a chutnat, protože síla výpovědi znamení požaduje, abychom materii eucharistické slavnosti skutečně poznávali jako jídlo.

Proto má být „eucharistický chléb, i když je nekvašený a připravovaný původní formou, připraven tak, aby jej kněz při mši obce mohl skutečně lámat na víceré díly, které podá alespoň některým věřícím“.

Nejméně několik přijímajících má tedy obdržet rozlámaný chléb, a to bez ohledu na další údaj, že „malé hostie se v žádném případě nevylučují, pokud to činí počet přijímajících nezbytným“.

Na průměr našich obcí se toto omezení vztahuje sotva.

V normálním případě by tedy mělo platit, že namísto strojem vyříznutých hostií obdrží každý kousek skutečně rozlámané hostie.

Jenom potom bude zřejmé přijímání jako pojídání z jednoho chleba života, kterým je Kristus a ve kterém se stáváme jedním tělem.

K tomu účelu se nabízejí velké tzv. koncelebrační hostie, až do průměru 14 cm, které je možno lehce lámat.

Zřetelnost znamení vyžaduje, aby látka ke slavení eucharistie měla vzhled opravdového pokrmu.

Eucharistický chléb, i když nekvašený a v dosavadní podobě, má být takový, aby kněz při mši s účastí lidu mohl hostii opravdu lámat na více částí a aspoň některým věřícím je podat.

Lámání chleba a jeho liturgický význam

Původně se lámaly větší části chleba na menší pro všechny věřící.

V římské mši je nejprve proměňování, tedy slova ustanovení, a pak až po modlitbě Páně dochází k lámání hostie.

Před modlitbou Páně bylo lámání chleba zařazováno v Miláně a zařazovat je po ní bylo liturgickou praxí v Římě od dob Řehoře Velikého, ale i ve většině orientálních církví.

Rozlomení bohoslužebného chleba je v různých tradicích odlišné.

V syrské liturgii se dělí chléb na dvě části, v římské mši na tři, v pravoslavné liturgii na čtyři a v koptské bohoslužbě dokonce na devět částí.

Dělení chleba duchovním je v pravoslavné liturgii spjato s bohatou symbolikou.

Na čtyři části rozlomený chléb, Beránek, se klade na diskos, tedy patenu, do tvaru kříže podle čtyř světových stran.

V římské mši kněz láme hostii na dvě části, z levé ulamuje třetí část - kousek hostie, jenž spouští do kalicha.

Tím má být naznačeno, že způsoby těla a krve Páně jsou od sebe odděleny pouze zevně, Kristus je však přítomen celý pod obojí způsobou.

I když přijímají věřící v Římskokatolické církvi samotnou hostii, přijímají celého a úplného Krista, jak to bylo definováno na Tridentském koncilu.

Tento úkon vložení třetí části hostie do vína v kalichu přešel i do liturgické praxe duchovních Církve československé husitské, jak je patrné z rubrik v bohoslužebných knihách.

Podávání pod obojí způsobou

U prvních křesťanů byl eucharistický chléb přijímán do rukou, víno se pilo z kalicha - později bylo zavedeno podávání přímo do úst pomocí lžičky (labis).

Je to tzv. přijímání pod obojí.

Slavnost přijímání získává plný charakter znamení, když je podávána pod oběma způsobami.

V této formě je vyjadřováno znamení eucharistické hostiny nejdokonalejším způsobem.

Je také zřejmé, že nový a věčný svazek je uzavírán v krvi Páně.

Účast na kalichu znamená účast na uzavření smlouvy.

Motiv odpuštění hříchů je spojen se slovy ke kalichu: „Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.“

Zde je myšlenka smlouvy rozšířena, protože v Ježíšově smrti se uskutečňuje mír a smíření mezi Bohem a lidmi.

V účasti na kalichu poskytuje Otec lidem skrze Krista toto smíření.

Kromě toho se vytváří vztah k eschatologické hostině, protože víno odkazuje na plné životní společenství s Bohem při završení.

„Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce“ (Mt 26,29; srv. Mk 14,25; L 22,18).

V římskokatolické církvi bylo eucharistické víno po staletí podáváno výlučně klerikům.

Proto je pochopitelné, že při absolutní většině bohoslužeb se ještě neprosadilo jasné doporučení Úvodu k misálu o přijímání z kalicha.

V tomto smyslu mají být věřící poučováni o smyslu přijímání.

Přijímání z kalicha je v některých církevních oblastech možné zásadně při všech mešních slavnostech, i když nemá snad v každém jednotlivém případě smysl.

Existují země, ve kterých je přijímání pod obojí způsobou samozřejmým pravidlem, například Nový Zéland nebo USA od roku 1984.

Kvašený chléb v Církvi československé husitské

V době třicátých let minulého století vytvářel sochař a mystik František Bílek formy na hostie pro liturgii Církve československé husitské.

Bílkovy hostie jsou již svým uměleckým provedením zvěstné a symbolicky velmi hluboké.

Obsahují jednak text, psaný Bílkovým typickým písmem, a pak výtvarně zpracované čtyři symboly - ruce, chléb, hvězdy a kalich.

Propojování textu a obrazu je pro Bílka jako umělce charakteristické.

Text na hostii zní: „Hle život - hle dílo mé - je lámu a dávám.“

Obdobný nápis je na dřevěném rámu barevného obrazu Večeře Páně umístěném v chýnovském ateliéru.

„Hle - tělo - život - dílo mé, lámu a dávám vám - abyste jako já i vy činili na mne pro svaté pamatování.“

Tento motiv, kdy Kristus při společném stolování s apoštoly podává sám sebe jako chléb života, se nachází i na menším dřevěném reliéfu umístěném ve Sboru Alberta Schweitzera v Praze 4 - Michli.

Motivy chleba a klasů, ale též kalich se vyskytují ve více Bílkových dílech.

Idea klasů se promítla i do stavby jeho vily s ateliérem v Praze v Chotkových sadech.

Umělec to sám vyjádřil myšlenkou, že „život je jako pole plné zralých klasů, skýtajících výživu bratří na každý den.“

Motivy klasů se nacházejí na detailech vnějšku této stavby i interiéru.

Bílkovy hostie můžeme vidět v širším kontextu celého jeho liturgického umění, se kterým se setkáváme v některých interiérech sborů Církve československé husitské.

Zejména pak mají souvislost s tvorbou dvou originálních kalichů v podobě přesýpacích hodin.

Na velké hostii spatřujeme zobrazené dvě ruce držící na dvě poloviny rozlomený chléb.

Tímto způsobem je vystiženo či předznačeno gesto rozlomení.

Bílek v textu užívá slova „lámat a dávat“, která odkazují přímo na Ježíšova učiněná gesta a pronesená slova při jeho poslední večeři.

„A dával jim…“ (Mk 14,22).

„Vezměte, jezte…“ (Mt 26,26).

„Toto je mé tělo, které se za vás vydává“ (L 22,19).

V Bibli kralické je „kteréž se za vás dává.“

Chléb je z mnoha klasů, ale je to jeden chléb.

Chléb má více významových rozměrů a smyslů.

Je to chléb vyživující člověka v pozemském čase (Ž 104,14-15).

Ale současně je to chléb bohoslužebný, který zprostředkovává věčný život v Ježíši Kristu.

Na Bílkově velké hostii určené pro kněze drží rozlomený chléb dvě ruce.

Na rozlomeném chlebu můžeme vidět zobrazené hvězdy.

Na malých hostiích je zobrazen kalich.

Tím je vyjádřeno symbolicky i fakticky husitské podávání a přijímání pod obojí způsobou, kdy všichni věřící přijímají jak chléb, tak i víno z kalicha.

I když je na zadní straně velké hostie linkami naznačeno její rozlomení na tři části - na dvě poloviny a na malý úlomek, nezáleží na počtu rozlomených částí, na které je bohoslužebný chléb duchovním rozlamován.

Podstatné je, že dochází k rozlomení jako znázorněnému znamení Kristovy obětující se lásky pro nás.

A také to, že je podáván a přijímán věřícími, ať již v podobě větších rozlomených hostií nebo malých již předem takto připravených.

Ruční příprava Bílkových hostií

Původně se Bílkovy velké železné formy užívaly na pečení bohoslužebného chleba přímo v peci.

Podle těchto forem s Bílkovými výtvarnými motivy byl zhotoven elektrický přístroj na přípravu jak velkých, tak i malých hostií.

Postup by se mohl zdát být jednoduchý, ale ve skutečnosti je to opravdové umění.

Mouka se nejprve rozmíchá s vodou.

Těsto, jakmile je hotové, se sběračkou nalije do formy potřené včelím voskem.

Hostie se následně pečou v elektrické peci, přičemž dochází k unikání páry provázenému silným syčením.

Čas, jak dlouho se mají péct, se musí odhadnout.

Velké jsou hotové asi za 1,5 minuty a malé hostie asi za 2 minuty.

Rozměrné upečené kulaté oplatky se musí nechat odstát.

Po určitém čase se z nich vykrajovačem, vysekávacím kroužkem, vykrajují hostie v přesných tvarech.

Přesto je jejich přirozenou nepravidelností patrné, že se jedná o ruční práci.

Nejen výtvarný návrh hostií od Františka Bílka je uměleckým dílem, ale i jejich příprava.

Pečení hostií vyžaduje osobní vřelý vztah k tomu, k čemu jsou učeny.

Vedle zručnosti, dovednosti a zkušeností je potřebný i přístup víry.

Podobně jako slouží Bílkovo liturgické umění v našich sborech - stoly Páně, svícny, obrazy, příležitostně i kalichy - tak nyní máme jedinečnou možnost užívat i hostie připravované podle jeho návrhu, které mají hlubokou duchovní symboliku.

Vřelý dík náleží náboženské obci v Praze 4 - Michli, konkrétně sestře farářce Evě Mikulecké a sestře Janě Krajčiříkové, které v současnosti ručně samy hostie připravují a pečou, i všem dalším, kteří toto dílo podporují.

Eucharistický chléb a současná římská praxe

Přestože přijímání eucharistie laiky je dnes v římské církvi podstatně častější než v dobách středověku a raného novověku, „Augenkommunion“, jako druh lidové mystiky, přetrvává v katolicismu dosud.

Nezřídka se spojuje s mariánskými zjeveními a s nostalgií po latinské mši, respektive s jejím znovuzaváděním.

Taková konzervativní spiritualita nutně potřebuje vzhledné bílé oplatky, které se tak snadno vkládají do lunul a přímo se samy vybízejí k adorování.

Určitě nebude ochotna se jich snadno vzdát, jakkoli se proti jejich používání ozvaly kritické hlasy liturgických autorit, u nás například L. Pokorný a B. Z. Bouše.

Nelze popřít, že s chlebem jako takovým nemá hostie mnoho společného.

Současně však platí, že slovo chléb vyvolává ušlechtilé představy.

Hostie se prosadila ve spojení s „očním přijímáním“, byla shledána praktickou a estetickou.

Používána je masově dodnes, a to nejen římskými katolíky.

Bylo by samozřejmě vhodné tuto nevhodnou formu nahradit, ať už - v rámci ekumenického sblížení s našimi „staršími bratry“ - macesy, nebo - jako projev ekumenické vstřícnosti k Východu - kynutými prosforami.

Výjimky pro osoby s omezením

Kongregace pro nauku víry vyhlásila normy týkající se osob, které z různých závažných důvodů nemohou přijímat běžným způsobem připravený chléb nebo víno přírodně kvašené.

• Hostie, které neobsahují žádný lepek, jsou pro eucharistii neplatnou matérií.
• Platnou matérií jsou hostie částečně zbavené lepku a takové, v nichž je přítomno takové množství lepku, které je dostatečné pro přípravu chleba bez přidávání cizích substancí a bez používání takových postupů, jež by zbavily chléb jeho přirozeného charakteru.
• Čerstvá nebo i konzervovaná hroznová šťáva, jejíž kvašení bylo přerušeno postupy, které nemění její charakter, jako například zmrazení, je pro eucharistii platnou látkou.
• Ordináři jsou oprávněni udělit povolení používat chléb s nízkým obsahem lepku nebo mošt jako eucharistické materie jednotlivým věřícím nebo kněžím.

Povolení se obvykle uděluje na dobu, po níž trvá situace, která ho odůvodnila.

Česká biskupská konference na základě vyjádření odborníků, po projednání na 139. plenárním zasedání dne 24. dubna 2024, doporučuje jako vhodnou bezalkoholovou materii pro slavení liturgie kněžími, kteří z terapeutických důvodů nemohou požívat alkohol, čistý hroznový pasterizovaný mošt „mešní“.

Hrozny pocházejí ze Znojemské podoblasti, obec Jezeřany-Maršovice, jsou ošetřeny pouze BIO postřiky, vylisovaný mošt je pasterizovaný a plněný do lahviček o objemu 0,25 l a 0,75 l se šroubovým uzávěrem.

Po otevření vydrží v chladu i 10 dní.

Mošty vyrábějí společně sestry Františkánky a VINNÉ SKLEPY MARŠOVICE v.o.s.

K dostání jsou ve VINCAFÉ FILOMENKA v Brně.

Podmínkou pro mimořádné používání této materie ke slavení mše svaté je příslušné povolení.

tags: #kvaseny #eucharisticky #chleb