Význam přílohy č. 2 k zákonu č. 201/2012 Sb. při povolování stacionárních zdrojů

Příloha č. 2 k zákonu č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, vymezuje stacionární zdroje znečišťování ovzduší, jejichž provoz podléhá povolení provozu.

Obalovna živičných směsí je stacionárním zdrojem znečišťování ovzduší ve smyslu kódu 5.14 přílohy č. 2 zákona o ochraně ovzduší, a proto je žalobkyně oprávněna podle § 17 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně ovzduší provozovat ji pouze na základě a v souladu s povolením provozu, které podle § 11 odst. 2 písm.

Právní rámec povolení provozu

Podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně ovzduší krajský úřad vydává povolení provozu stacionárního zdroje uvedeného v příloze č. 2 k tomuto zákonu (dále jen „povolení provozu“).

Podle § 12 odst. 4 téhož zákona povolení provozu obsahuje závazné podmínky pro provoz stacionárního zdroje, specifikovanými pod písm.

Podle § 13 odst. 2 téhož zákona krajský úřad, který vydal povolení provozu podle § 11 odst. 2 písm. d), jím vydané povolení změní, dojde-li ke změně okolností, které byly rozhodné pro stanovení závazných podmínek pro provoz stacionárního zdroje podle § 12 odst. 4 a v případech podle § 37 odst. 6, § 38 odst. 1 a § 39 odst.

Soudní spor týkající se obalovny

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudců JUDr. Markéty Fialové a JUDr. žalobkyně: O. L. s. r. sídlem P. tř. 495/58, X Č. zastoupená advokátem JUDr. za účasti: I) Ing. I. II) Y. III) Ing. Š. IV) V. o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2022, č. j. I. II. III.

Krajský úřad Olomouckého kraje v působnosti orgánu ochrany ovzduší (dále jen „krajský úřad“) rozhodnutím ze dne 14. 1. 2022, č. j. X povolil žalobkyni podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů, provoz stacionárního zdroje znečišťování ovzduší nazvaného „O. L. n. B.

Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím specifikovaným v záhlaví rozsudku podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, změnil rozhodnutí krajského úřadu tak, že výrokem č. 1 doplnil vymezení popisu povolovaného zdroje znečišťování, výroky č. 2 až 7 změnil text podmínek č. 1, 2, 16, 19, 20 a 22 uvedených v rozhodnutí krajského úřadu a ve zbytku toto rozhodnutí podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil.

Napadené výroky

• výrok č. 1, jímž žalovaný doplnil do popisu věžové šaržové obalovací soupravy Concept ve výroku rozhodnutí krajského úřadu následující text: „Jedná se o obalovací soupravu o max. výkonu 160 t/h a maximální roční výrobě 140 000 t/hod.

• výrok č. 2, jímž žalovaný změnil v rozhodnutí krajského úřadu text podmínky č.

• výrok č. 5, jímž žalovaný změnil v rozhodnutí krajského úřadu text podmínky č. 19 stanovící původně povinnost provozovatele zjišťovat měřením emise těkavých organických látek, tak, že nově uvedl: „Ve vztahu k podmínce č. 2 bude provozovatel informace o plánovaném víkendovém provozu uvádět na svých webových stránkách.

Dále bude tato skutečnost oznámena minimálně 3 pracovní dny předem Odboru životního prostředí Městského úřadu Lipník nad Bečvou, aby tento mohl zajistit informovanost občanů (např.

Žalobní návrh a námitky provozovatelky

Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení výroků č. 1, 2 a 5 rozhodnutí žalovaného, bez nichž podle ní může napadené rozhodnutí ve zbylém rozsahu obstát, neboť na jejich existenci není závislé bezpečné provozování zdroje a nebude dotčen hlavní výrok, jímž je povolení trvalého povozu předmětného zdroje.

Opakované vydávání povolení

Krajský úřad postupoval procesně vadně, neboť namísto opakovaného vydávání „prvotních“ povolení provozu zdroje podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně ovzduší (září 2017, září 2018, březen 2020 a leden 2022) měl vydávat změnová rozhodnutí v řízeních podle § 13 odst. 2 tohoto zákona.

Řetězení „prvotních“ rozhodnutí umožnilo správním orgánům se opakovaně vracet k již vyřešeným podmínkám provozu a měnit je (zejména maximální roční kapacitu výroby), což by jim postup podle § 13 odst. 2 neumožňoval.

Zákonnost a účelnost podmínek

Stanovením podmínek uvedených ve výrocích 1, 2 a 5 napadeného rozhodnutí, které nemají technický charakter provozování zdroje jako takového a plní pouze doplňkovou regulační a kontrolní funkci, porušil krajský úřad zásady zákonnosti a účelnosti (§ 2 ods. 1 a § 6 odst. 2 správního řádu), neboť na žalobkyni bez zákonného zmocnění přenesl povinnost provádět na vlastní náklad „samokontrolu“ v rozsahu, který spadá do pravomoci České inspekce životního prostředí (ČIŽP).

Žalovaný pak tuto v odvolání namítanou vadu neodstranil, naopak ji ještě prohloubil.

Podmínka oznamování víkendového provozu je vnitřně rozporná, nemá oporu v zákoně a porušuje zásadu hospodárnosti.

Popis zdroje a zjišťovací řízení

Název a popis zdroje je v rozporu s jeho názvem a popisem uvedeným ve zjišťovacím řízení, které probíhalo v rámci povolovacího procesu.

Informace uvedené v oznámení záměru jsou založeny na předpokladech, modelových výpočtech a úvahách, přičemž úkolem zjišťovacího řízení je zjistit, zda je záměr v území realizovatelný, a s informacemi, které z procesu EIA vyplývají, je dále pracováno v navazujících řízeních.

Neurčitost kapacitních údajů

Výrok č. 2, jímž žalovaný změnil text podmínky 1, obsahuje neurčité pojmy „za normálních podmínek“ a „předpokládaný roční výkon obalovny“.

Taková slovní spojení jsou akceptovatelná v procesu EIA, kde dávají představu o reálném provozu zařízení, v rozhodnutí o povolení nebo změně provozu ale musí být projektovaná kapacita zdroje jasně definována.

Maximální denní a roční výrobní kapacita

Podmínka maximální denní výrobní kapacity nemá oporu v zákoně.

V roce 2011, kdy probíhalo zjišťovací řízení, byla dle tehdejšího znění zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí) obalovna zařazena v příloze č. 1 do kategorie II pod bod 6.5. „obalovny živičných směsí“.

V době probíhajícího správního řízení, tj. v letech 2020-2022, již ale bylo znění této přílohy č. 1 zcela odlišné.

Dle platné legislativy je z hlediska zákona o posuzování vlivů na životní prostředí kapacitním údajem výhradně roční kapacita zdroje, a nikoliv údaje o denní či měsíční kapacitě.

Tu pak žalovaný prakticky jen na základě své úvahy, bez dokazování a odborné argumentace snížil na polovinu, čímž de facto znárodnil užitek, který by měla žalobkyně z využití svého majetku v rozsahu využití jeho maximální výrobní kapacity dané technologickými možnostmi zdroje.

Za celou dobu provozu, kdy byla stanovena maximální roční provozní kapacita 140 tis. tun, přitom nebyly shledány žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly snížení této hodnoty na dnešních 80 tis. tun, jak překvapivě a naprosto neodůvodněně rozhodl žalovaný.

Podle stanoviska MŽP ze dne 6. 5. 2019, č. j. X by jediným legitimně předpokládaným důvodem pro snížení maximální roční výrobní kapacity stanovené rozhodnutím krajského úřadu z roku 2020 a opětovné stanovení maximální denní výrobní kapacity hluboce pro provozními možnostmi zdroje mohlo být prokázání, že dosavadní provoz zdroje při stanovených maximálních kapacitách provozu výrazně ohrožuje životní prostředí.

Argumentace týkající se provozní praxe

Žalovaný neprovedl jakékoliv dokazování, ani listinami, které by byly podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí.

Není tak zřejmé, na základě jakých podkladů dospěl k závěrům, které jsou obsahem napadených výroků.

Žalobkyně znovu zdůraznila, že v praxi jsou v případech srovnatelných obaloven běžně připouštěny mnohem až řádově vyšší výrobní kapacity.

Proč tedy v tomto případě připustil žalovaný jen fakticky poloviční technologicky přípustnou výrobní kapacitu nelze podle žalobkyně z obsahu správního spisu zjistit.

Takové rozhodnutí tudíž nese prvky libovůle.

Zdůraznila také, že se v případě předmětné stavby nejedná o žádný tuzemský stavební projekt, ale o moderní evropskou zahraniční výrobní technologii, která je provozována převážně v západní části EU bez jakéhokoliv podobného omezení v rámci povolené technologické výrobní kapacity.

Žalovaný svým rozhodnutím podle žalobkyně formálně nastavuje parametry výroby, aniž by výrobci dával jasné signály o důvodech, proč na jednom místě v České republice, maximální, technologicky přípustnou kapacitu výrobního zařízení prakticky snižuje na polovinu.

Napadené rozhodnutí má přitom o to závažnější celospolečenské důsledky, že obalovny obecně nepracují na principu každodenní předvídatelné denní výroby v plánovaném režimu, nýbrž pracují především nárazově v souladu s poptávkou danou aktuálním stavem dokončovaných stavebních prací zpravidla liniových staveb.

V jednom okamžiku tedy může být minimální provoz, v jiném pak nepřetržitý provoz i přes víkendy v souvislosti s tím, jak jsou momentálně dokončovány liniové, veřejně prospěšné stavby.

Odmítání poptávky z důvodu vypršení maximální přípustné kapacity může podle žalobkyně vést k poruchám při dokončování liniových veřejně prospěšných staveb či řešení mimořádných oprav či havarijních situací.

Při jednání soudu setrvali účastníci na svých stanoviscích.

Žalobkyně doplnila, že napadeným rozhodnutím byly ohroženy její dodávky do zahraničí již nasmlouvané a v ohrožení se ocitly také veřejně prospěšné stavby.

Dále doplnila, že žalovaným stanovené limity nedávají smysl ani matematicky, neboť při 160 tunách za hodinu vyrobené směsi a 8 hodinách provozu za den by mohlo být vyrobeno 1 240 tun směsi a nikoli 600.

Navíc v takovém případě by prakticky provoz musel již v září každého roku skončit.

Žalovaný naopak zdůraznil, že při nastavení limitu uvedených ve výroku č. 2 napadeného rozhodnutí vycházel z podkladů doložených samotnou žalobkyní.

Účastníci řízení

Na nesprávné vymezení okruhu účastníků předmětného řízení si žalobkyně stěžovala již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, přičemž žalovaný se touto námitkou vypořádal na str. 26 až 27 napadeného rozhodnutí.

S jeho závěry se krajský soud ztotožňuje a v podrobnostech na něj odkazuje.

Žalovaný vysvětlil, že zákon o ochraně ovzduší neobsahuje vlastní úpravu účastenství, a tudíž je pro určení okruhu účastníků řízení rozhodující úprava § 27 správního řádu, podle něhož je účastníkem řízení vedle žadatele také každý, kdo může být rozhodnutím přímo dotčen ve svých právech nebo povinnostech.

Žalovaný proto aproboval postup krajského úřadu, který s použitím § 27 odst. 2 správního řádu považoval za účastníky řízení osoby, které podle jeho závěru mohou být rozhodnutím přímo dotčeny na svých právech, zejména na právu na čisté životní prostředí a právu na pokojné užívání nemovitosti.

Ve vyjádření k žalobě pak žalovaný doplnil, že okruh účastníků řízení byl stanoven i s ohledem na jejich bydliště, které leží ve směru převládajícího proudění větru, směrem od obalovny, a který je dán polohou obce v Moravské bráně, která je poměrně úzká a vítr je zde tak usměrňován jedním směrem, což lze ověřit i pomocí větrné růžice zobrazené v rozptylové studii.

Časově omezená povolení a pozdější povolení na dobu neurčitou

Podstatou žalobního bodu b) je tvrzení žalobkyně, že bylo-li již v roce 2017 vedeno řízení podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně ovzduší, měla být již všechna další řízení v letech 2018, 2020 a 2022 vedena podle § 13 odst.

Z obsahu správního spisu (konkrétně z rozhodnutí krajského úřadu ze dne 12. 3. 2020, č. j. X) soud zjistil, že provoz předmětného zdroje znečišťování byl poprvé povolen rozhodnutím krajského úřadu ze dne 25. 9. 2017, č. j. X, přičemž povolení bylo vydáno jen na dobu 12 měsíců, nejpozději do 25. 9. 2018, a to z důvodu umožnění otestování a správného seřízení technologického procesu.

Následně vydal krajský úřad dne 24. 9. 2018 povolení č. j. X na dobu 18 měsíců, nejpozději do 31. 3. 2020, přičemž důvodem časového omezení platnosti povolení byla úprava provozního režimu zařízení pro eliminaci pachových látek a fakt, že se v průběhu provozu zdroje vyskytly pachové epizody, ze kterých nebylo možné vyloučit vliv provozu posuzovaného zařízení.

Poté následovalo povolení ze dne 12. 3. 2020, č. j. X s platností do 31. 3. 2022 (tj. na cca 2 roky), v němž byla důvodem časového omezení nutnost posouzení účinnosti opatření realizovaných k zamezení obtěžování obyvatel zápachem, a dále snaha správního orgánu „dát možnost provozovateli zdroje, aby prokázal, že i bez hodnoty denní kapacity výroby bude provoz zařízení v souladu s požadavky na úseku ochrany ovzduší a že veškerá již realizovaná, ale i nově navržená opatření budou funkční“.

Správní orgán I. stupně dále uvedl, že „po uplynutí platnosti tohoto povolení, pokud nebudou v průběhu provozu zdroje zjištěny skutečnosti, které by znemožňovaly další provoz zdroje a pokud bude splněna podmínka č. 5 uvedená ve výrokové části tohoto rozhodnutí, může být následně povolen provoz zdroje na dobu časově „neomezenou“.

Z obsahu žádosti žalobkyně ze dne 7. 11. 2020, doručené krajskému úřadu dne 9. 11. 2020, soud zjistil, že žalobkyně požádala krajský úřad o povolení provozu předmětného stacionárního zdroje znečišťování na dobu neurčitou podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně ovzduší s tím, že provoz byl zatím povolen jen do 31. 3.

Posouzení postupu krajského soudu

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů dle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

Zákon o ochraně ovzduší, podle něhož bylo v řízení postupováno byl tak aplikován ve znění účinném do 30. 6.

Úvodem krajský soud shrnuje, že podle obsahu správního spisu je žalobkyně provozovatelkou „O. L. n. B. - zařízení na výrobu a zpracování živičných směsí dle receptu s následnou nakládkou a expedicí“, která se nachází na severovýchodním okraji L. n. B., v průmyslové zóně u mimoúrovňové křižovatky, v lokalitě mezi silnicí I/47 a železniční tratí Přerov-Bohumín.

Krajský soud souhlasí s žalovaným, že krajský úřad nepochybil, pokud s ohledem na časové omezení platnosti předchozího povolení a v souladu s podanou žádostí žalobkyně, tj. v řízení zahájeném podle § 44 správního řádu, vedl řízení podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně ovzduší a dne 14. 1. 2022 vydal žalobkyni povolení již bez časového omezení.

Ani v odvolání ostatně žalobkyně nezpochybňovala správnost vlastní žádosti a krajskému úřadu nevytýkala, že v souladu s ní postupoval.

Tvrzení žalobkyně, že v řízení vedeném podle § 13 odst. 2 zákona o ochraně ovzduší není možné měnit dosavadní podmínky provozu, nemá v zákoně oporu.

Z citovaného ustanovení podle krajského soudu vyplývá pouze to, že při změně okolností rozhodných pro stanovení závazných podmínek pro provoz stacionárního zdroje, je krajský úřad oprávněn rozhodnout o změně jím vydaného povolení z moci úřední.

Rozsah možných změn nicméně toto ustanovení nepředurčuje.

Změny, které žalobkyně žalobou napadá, nadto provedl napadeným rozhodnutím žalovaný, který v odvolacím řízení podle § 89 odst. 2 spr...

Osoba zúčastněná na řízení I. k žalobě uvedla, že jelikož žalobkyně již při provozu obalovny opakovaně a vědomě porušovala stanovené limity (dle šetření ČIŽP 44 x), má být v rozhodnutí o povolení jasně stanoven denní limit pro provoz zařízení.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

K jednotlivým námitkám odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně uvedla, že se žalovaný vyjadřuje pouhou negací, kterou zapovídá judikatura Ústavního soudu.

tags: #priloha #c #2 #zakona #11 #ods