Poslední večeře svatého Jana: příběh, význam a tajemství slavné události

Poslední Ježíšovo stolování před jeho smrtí obsahovalo tradiční prvky hostiny, které jsou typické pro Židy. Ježíšovo poslední jídlo s učedníky bylo velmi zvláštní. Ježíš z něho chtěl udělat symbolické shrnutí svého života a otevřít tak dveře budoucnosti.

Poslední večeře je zároveň událostí, která stojí na rozhraní židovské tradice, křesťanské víry, památky na Ježíšovu smrt a očekávání Božího království. Ať bylo Ježíšovo poslední jídlo s jeho učedníky a přáteli jakéhokoliv typu, je základem pro křesťanské slavení Večeře Páně - eucharistie.

Poslední večeře v evangeliu svatého Jana

Podle vyprávění svatého Jana Ježíš nejprve úkonem mající hluboký smysl umývá apoštolům nohy a dává tak příklad pokorné služby (Jan 13,1-20).

Jak určil Mojžíš, Židé slavili Velikonoce rodinnou večeří, při níž si připomínali velké činy, které Bůh vykonal pro blaho svého lidu zotročeného v Egyptě. V těch dobách bylo zvykem, že pán domu přikázal sloužícím, aby umyli nohy hostům, než půjdou ke stolu. Toho večera Ježíš sám nalil vodu do umyvadla a začal apoštolům umývat nohy.

Když Ježíš a jeho apoštolové v Jeruzalémě oslavili přesnice a dojedli, Ježíš naplnil mísu vodou. Když přišla řada na Petra, zeptal se Ježíše, proč to dělá. Ježíš řekl, že jim omývá nohy, aby jim dal příklad.

Pak vysvětlil: „Jestliže jsem já, váš Pán, vykonal gesto lásky k vám, mnohem víc takových projevů lásky musíte vy ukázat jeden k druhému.“ Ježíš přál, aby si navzájem sloužili a měli se rádi tak, jako je má rád On.

Oznámení zrady Jidáše

Posléze dochází k jedné z nejdramatičtějších událostí tohoto setkání: Ježíš oznamuje, že jeden z nich ho zradí; apoštolové v reakci na Ježíšova slova se na sebe s úžasem dívají a Ježíš taktně ukazuje na Jidáše (Mt 26,20-25; Mk 14,17-21; Lk 22,21-23 a Jan 13,21-22).

Apoštolové se nevěřícně mezi sebou dohadovali, kdo z nich to může být. Zeptali se na to Mistra a on odpověděl: „Je to ten, kdo si se mnou máčí chléb v míse. Tomu člověku by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil!“

„Mistře, jsem to snad já?“ zeptal se Jidáš nestoudně.

Jidášova zrada byla odhalena při předkrmu. Proto v tomto okamžiku mohl Jidáš opustit společenství. Evangelista Jan jednoznačně tuto část večeře komentuje: „Jidáš přijal skývu a hned vyšel ven. Byla noc“ (Jan 13,26-30).

Ježíšovo poslední poselství učedníkům

Ježíš učedníkům řekl, že brzy zemře. Ježíš ale věděl, že přicházejí těžké časy. Ježíš věděl, že Jeho apoštolové možná budou mít obavy a strach.

Slíbil jim, že jim Bůh pošle Ducha Svatého. Duch Svatý je bude utěšovat, učit a pomáhat jim pamatovat na to, čemu je učil Ježíš. Ježíš učedníkům řekl, aby neměli strach ani obavy.

Evangelium svatého Jana uchovává vzpomínku na toto dlouhé a láskyplné posezení po jídle. Při večeři si Ježíš vzal slovo a řekl své poslední poselství; jeho některé části si můžeš přečíst v 13. - 17. kapitole Janova evangelia.

A právě v těchto chvílích se objevuje nové přikázání, jehož plnění bude rozlišujícím znamením křesťanů: „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem. Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy.“

Na závěr této první části Poslední večeře Jan umisťuje Kristovu velekněžskou modlitbu a jeho poslední napomenutí, sem je i umístěno nové přikázání: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás“ (Jan 15,12).

Ustanovení eucharistie

Pak Ježíš udělal něco mimořádného, aby svým apoštolům pomohl, aby na Něj vždy pamatovali. Podal jim svátost.

Při samotném slavení večeře nejpřekvapivější událostí bylo ustanovení eucharistie. Vypráví o tom čtyři texty - tři synoptická evangelia (Mt 26,26-29; Mk 14,22-25; Lk 22,14-20) a jeden text svatého Pavla (1 Kor 11,23-26); tyto texty si jsou velmi podobné.

Ve všech případech se jedná o vyprávění o několika verších, které zaznamenávají gesta a slova Ježíše, jež vedla ke vzniku Nejsvětější Svátosti a jež jsou základem nového obřadu: „Potom vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim ho se slovy: ‚To je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku!‘ (Lk 22,19).“

Nejprve požehnal chléb, nalámal ho na kousky a podal ho svým apoštolům. Ježíš jim řekl, aby mysleli na Jeho tělo, až budou chléb jíst.

Ježíš pak nalil do poháru víno. Víno požehnal a řekl apoštolům, aby se ho napili. Řekl jim, aby mysleli na Jeho krev, až budou víno pít.

Na konci večeře dochází k další výjimečnosti: „Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: ‚Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá‘“ (Lk 22,20).

Ježíš nadto po celou tuto dobu mluvil k apoštolům s velkým pohnutím a jeho poslední slova tak do jejich srdcí hluboko pronikla.

Chléb, víno a nová smlouva

Slova vyjadřují radikální novost toho, co se na večeři Ježíše s apoštoly událo, porovnáme-li tuto večeři s obyčejnou, normální večeří. Ježíš při Poslední večeři nepodal spolustolovníkům chléb, ale realitu odlišnou, pod podobou chleba: „Toto je moje tělo.“

A předal přítomným apoštolům potřebnou moc, aby mohli konat to, co on právě vykonal: „To čiňte na mou památku.“

Apoštolové pochopili, že jestliže okamžik předtím byli svědky darování jeho těla pod způsobou chleba, nyní jim dává pít svou krev v kalichu. Křesťanská tradice tak v této památce na oddělené darování jeho těla a krve spatřovala účinné znamení oběti, která se měla za několik hodin dovršit na kříži.

Ježíš chápe chléb, který žehná a rozděluje, jako své tělo, které se vydává za vás ve smyslu zástupné oběti (Lk 22,19). Slova o významu kalicha upozorňují na novou smlouvu, která podle Ex 24,8 bude určovat nový vztah k Bohu.

Krev, podobně jako tělo, se vylévá za vás jako smírná kultická oběť za mnohé (Mk 14,24). Kristus do tohoto kontextu vkládá ustanovení nové smlouvy, neboť on je tou smlouvou, protože jednou provždy ve své osobě ustanovuje spojení člověka s Bohem: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá“ (Lk 22,20).

Kristus je tou cestou, která nás spojuje s Otcem, proto je v jeho osobě obsaženo tajemství smlouvy, kterou dává při Poslední večeři apoštolům jako nejvyšší dar a poklad.

Účast na Kristově chlebě a kalichu znamená vstoupit do jeho oběti, učinit ze svého života oběť pro druhé. Je zjevné, že není možné být Kristovými učedníky, když nejsme ochotni jít Kristovou cestou a mít účast na jeho smlouvě, na krvi, která se prolévá. Odtud pramení křesťanské pojetí služby a angažovanosti ve světě.

Pesachový a židovský kontext

Nelze s jistotou stanovit, zda Poslední večeře byla velikonoční hostinou tak, jak ji Židé slavili při Pesachu, anebo se jednalo jen o rituální hostinu - večeři. Současně nejsme schopni stanovit přesný průběh, protože základní struktura pesachové večeře byla popsána později.

Sledujeme-li zprávy o Poslední večeři, kterou Kristus slavil se svými učedníky, tak, jak nám je podávají evangelisté, je třeba odpovědět na otázku, zda se jednalo o velikonoční večeři či nikoliv. Do velikonočního kontextu ji evidentně řadí tři synoptická evangelia, Janova perspektiva je jiná - není časová.

Autor čtvrtého evangelia poukazuje na teologickou souvislost mezi Kristem a beránkem, který je zabit pro hříchy světa; Kristus umírá na kříži v tom okamžiku, kdy se v chrámě zabíjejí velikonoční beránci.

Předně je vidíme v přípravě večeře. Markův popis příprav začíná slovy: „V první den svátků nekvašených chlebů, kdy se zabíjel beránek…“ (Mk 14,12).

Zde je rozpor: 14. nisanu se zabíjel beránek a 15. nisanu je první den nekvašených chlebů. Na vysvětlení je nutné říci, že když se v Markově evangeliu setkají dva časové údaje, tak ten druhý je rozhodující.

Jednalo se o 14. nisan odpoledne (zabíjení beránka), odstranění kvašeného chleba z domu bylo ukončeno 14.

Zprávy tří synoptických evangelií dále pokračují: „Ježíš poslal Petra a Jana a řekl jim: Jděte a připravte nám beránka, abychom slavili velikonoční večeři“ (Lk 22,8).

Příprava beránka je spojena s počátkem židovských Velikonoc, což odpovídalo předpisům židovské tradice zachycené v Mišně: beránek byl zakoupen a zabit v chrámě, sněden doma. Také se připravovaly další pokrmy a pití.

Lukáš pokračuje: „Když nastala hodina, usedl ke stolu …“ (Lk 22,14). Existoval předepsaný okamžik, kdy se mohl Pesach začít slavit.

V Markově evangeliu se mluví o večeru (Mk 14,17): „Večer přišel Ježíš s dvanácti…“, kdežto Matouš je neurčitý (Mt 26,20): „Navečer usedl s Dvanácti …“

Začátek Pesachu je spojen s počátkem nového dne, časový údaj Lukášova evangelia poukazuje na předepsanou hodinu po západu slunce, což odpovídá předpisům o Pesachu.

Kdo byl při Poslední večeři přítomen

Důležitá je informace o stolujících: „Večer přišel Ježíš s dvanácti“ (Mk 14,17). Podle předpisů muselo mít společenství, které slaví večeři nejméně deset osob a nebylo určeno, zda se jedná jen o muže.

Pokud jde o Poslední večeři, tak se můžeme domnívat, že kromě apoštolů byla přítomna Ježíšova matka a snad i ostatní ženy, které jej doprovázely, dále obyvatelé domu, kde se večeře konala, a tedy i děti.

Jiný popis uvádí, že tentokrát byl Ježíš jen s dvanácti apoštoly (Mt 26,20; Mk 14,17 a 20; Lk 22,14). Nedoprovázela ho Marie, jeho matka, ani ostatní svaté ženy.

Jan ve svém evangeliu (Jan 13,21-30) mluví o přítomnosti „učedníka, kterého Ježíš miloval“, zda jej řadí do okruhu Dvanácti dle tradice či nikoliv, zůstává otevřenou otázkou.

Možný průběh pesachové večeře

I když můžeme jen těžko stanovit, jak probíhala domácí pesachová večeře v době Ježíšově, přesto uvedeme pro lepší pochopení celé situace nejstarší popis, tak jak jej udává Mišna.

„V předvečer svátku Pesach, v době oběti, ať nikdo nic nejí před západem slunce. I když je chudý v Izraeli, ať nic nejí než se uloží ke stolu.“

Dle tohoto popisu pesachová večeře začínala nalitím prvního kalicha a předsedající pronášel požehnání. Následoval předkrm, při kterém se na stůl přinášel nekvašený chléb, zelenina a omáčka.

V době chrámu byl přinesen beránek. Po vypití prvního kalicha je nalit druhý kalich a následuje poučení stolujících na základě biblických textů. Tato úvodní část je zakončena zpěvem žalmů.

Marek uvádí: „Když byli u stolu a jedli…“ (Mk 14,18), daný překlad není přesný, protože řecký text zní: „když leželi u stolu“.

Mišna poukazuje na to, že i chudí si musejí dopřát 4 kalichy vína a po celou dobu slavení všichni stolovníci leží jako to tehdy dělali svobodní lidé.

Vraťme se ještě k obřadu chleba a kalicha při poslední večeři. Lukášova zpráva poukazuje na dva kalichy, na samém počátku je kalich Kiduše - první kalich. Druhý kalich, kterým se zahajovala večeře, se naléval po předkrmu a nazývá se kalich Hagady.

Na začátku jídla je ritus lámání chleba, začíná po vypití druhého rituálního kalicha. Lámání chleba provádí hlava rodiny, předsedající, který pronáší požehnání jménem všech.

Chléb se láme, aby mohl být rozdělen; členové společenství si jej berou, chléb je požehnán. Slovo vzít má rituální charakter („vezměte a jezte“), doprovodná Ježíšova slova jsou: „toto je mé tělo“.

Slova a gesta nad kalichem začínají slovy: „A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá“ (Lk 22,20) - to je narážka na modlitbu po jídle Birkat ha-mazon.

Při ní se žehnalo Hospodinu nad kalichem a tento kalich potom koloval. Na to naráží i Pavel, když říká: „kalich požehnání, kterým žehnáme“.

Beránek, nekvašený chléb a hořké byliny

Ježíš použil nad chlebem i kalichem vysvětlujících slov, je to povinnost Židů při Pesachu poukázat na dějiny spásy.

Východiskem jsou tři základní momenty:

• Pesach - Bůh přešel Egyptem;
• Maca - připomínka many na poušti a nekvašené chleby při východu z Egypta;
• Maror - hořké byliny poukazují na trpký život Izraele v otroctví.

Tyto prvky používá i apoštol Pavel: „Vy jste teď nové těsto“, „Náš velikonoční beránek je již obětován.“

Lukáš zdůrazňuje velikonoční charakter hostiny: „Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka …“ (Lk 22,15) s poukazem na to, že beránek byl připraven a jeden během této večeře.

Někteří biblisté v těchto slovech vidí jasnou zprávu o tom, že při Poslední večeři jedli beránka; jiní exegeté však tvrdí, že beránka nejedli, přičemž se odvolávají na následující verš: „Pravím vám, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím“ (Lk 22,16).

Tento text se dá také chápat, že jej nebude jíst s učedníky o příštích Velikonocích, ale až nastane hostina na konci dějin v Božím království.

Poslední večeře jako začátek eucharistie

Toto jídlo - večeře, se latinsky nazývá „cena, hostina“, nebo také eucharistie (= poděkování adresované Bohu).

Při této večeři Ježíš vyzval své učedníky, aby dělali to, co dělal on - to je „mše“. Chtěl, aby oslava byla podobná tradičnímu židovskému svátku vysvobození (= Velikonoce).

Slíbil, že bude pokaždé přítomen této hostině křesťanů, i když nebude možné jej vidět. Na znamení své přítomnosti Ježíš vzal a požehnal chléb a víno a řekl, že toto je on sám, jeho tělo a krev, které dává pro osvobození a radost lidí.

Dar jeho těla a jeho krve dává život, osvobozuje a uvádí v radost, neboť tímto způsobem jsou křesťané sjednoceni s Ježíšem tak hluboce, že sdílejí i jeho Ducha a skrze něho jsou sjednoceni i navzájem mezi sebou.

Ježíš, kterého potkáváme ve všedním životě, je tentýž jako ten, s nímž se setkáváme v eucharistii.

Eucharistie je pokrmem, který člověka udržuje při životě během jeho dlouhého exodu pouští lidské existence. Ježíš se stal chlebem, aby utišil náš hlad.

Na Zelený čtvrtek Pán Ježíš řekl, že bude s námi i nadále. „Překvapuje mě, že Ježíš svůj odchod připravoval.“ „Pro mne je Zelený čtvrtek velký den. Zařídím si to, abych mohla jít večer na mši.“

Když jdeš na mši, neboj se přiblížit až k oltáři, abys byl více přítomen. Nech v sobě zrodit touhu po eucharistii a neboj se podstoupit těžkosti spojené s pochopením mše.

Kalich, tělo a krev jako dar

Krev znamená celou osobu - a její prolití úkon úplného darování se a smíření, jak se to dělo o Dni smíření.

Ježíš bere kalich, říká děkovnou modlitbu a vyzývá apoštoly, aby si kalich mezi sebou podávali. Slova nad kalichem končí ohlášením jeho smrti, a tím nastává i obrat v příchodu Božího království: „Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu pít z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží“ (Lk 22,18).

Účast na Kristově chlebě a kalichu znamená vstoupit do jeho oběti, učinit ze svého života oběť pro druhé. Odtud pramení křesťanské pojetí služby a angažovanosti ve světě.

Závěr večeře a odchod na Olivovou horu

Závěr Poslední večeře je charakterizován několika slovy: „Když zazpívali chvalozpěv, šli na Olivovou horu.“ (Mk 14,26).

Ježíšova večeře je jednak poslední, zároveň však i první. Poslední večeře představuje na jedné straně ukončení všech hostin v životě Ježíše z Nazaretu, zároveň však znamená nový začátek.

Předjímá společenství učedníků u stolu po jeho smrti a také hostiny na konci času v Božím království.

Leonardo da Vinci a obraz Poslední večeře

Když se řekne Poslední večeře, drtivá většina lidí si vybaví scénu, které vdechl život právě Leonardo da Vinci. Od roku 1498, kdy nástěnnou malbu v refektáři dominikánského kláštera u milánského kostela Santa Maria delle Grazie dokončil, ji žádné jiné vyobrazení událostí Ježíšovy večeře s apoštoly nezastínilo.

Poslední večeře je nástěnná malba z 15. století, jejímž autorem je Leonardo da Vinci. Nachází se v refektáři dominikánského kláštera u milánského kostela Santa Maria delle Grazie.

Leonardo da Vinci malbu vytvořil pro své patrony Ludovica Sforza a Beatrici d’Este. Malba zachycuje Ježíše a dvanáct apoštolů při poslední večeři.

Věhlasný a opěvovaný obraz Poslední večeře od Leonarda da Vinci je k vidění v refektáři kostela Santa Maria delle Grazie v Miláně, kde ho mistr po dlouhém studiu zhotovil mezi lety 1494 a 1498.

Mistr Leonardo da Vinci přišel do Milána z Florencie na pozvání svého patrona Ludovica Sforzy. Právě pro něj a pro Beatrici d’Este vytvořil malbu o rozměrech 4,6 x 8,8 metrů na zdi refektáře dominikánského klášterního kostela Santa Maria delle Grazie.

Kostel byl v té době sotva dvacet let po dokončení, ale na jeho úpravách pracoval už Bramante. To mistrovi umožnilo mimo jiné zaměřit se na vášně, které se projevují ve tvářích přítomných. Ti diskutují, gestikulují, diví se.

Kompozice a gesta apoštolů

Ježíš sedí uprostřed stolu a je dominantní figurou na obraze. Ve smířlivém a odevzdaném gestu ukazuje na sklenici vína a bochník chleba.

Kolem něj vidíme čtyři skupinky po třech apoštolech, kteří jsou nahnuti k sobě a debatují o zprávě, kterou jim právě Ježíš pověděl.

V obraze je použita trojúhelníková kompozice, konkrétně v pozadí za Kristem a v uspořádání skupinek.

Da Vinci si bravurně poradil se zobrazením perspektivy i se světelnými efekty. Dílo začlenil do reálného prostoru refektáře tak, že světlo na obraze dopadá na apoštoly z té strany, na které jsou i v refektáři okna.

Leonardo zvolil netradiční kompozici a umožnil gestům a výrazům postav vyprávět silný psychologický příběh, který zotročil diváckou pozornost napříč staletími.

Da Vinci se vyžíval v emocích, které mohl apoštoly nechat předvést: vztek, úlek, strach, šok. Není se čemu divit, že je nechal všechny sedět vedle sebe a ne u kulatého stolu, jak bylo zvykem poslední večeři páně malovat.

Potřeboval, aby si divák mohl všechny ty hluboce lidské reakce prožít.

V neobyčejné spleti gestikulujících rukou je jen Kristova dlaň klidně rozevřená, jako by kladla otázku.

Z levé strany obrazu nejdál od Ježíše to jsou Bartoloměj, Jakub menší a Ondřej. Blíže k Ježíši sedí tři nejdůležitější apoštolové.

Jidáš drží v ruce váček s penězi, které dostal za zradu. Je v mírném záklonu a překvapení, neboť mu je jasné, že se Ježíš o jeho zradě dozvěděl.

Z pravé strany obrazu sedí nejdál od Ježíše Matouš, Juda Tadeáš a Šimon.

Technika, poškození a restaurování

Leonardo da Vinci nezvolil inovativní přístup pouze v pojetí námětu, ale i v použité technice. Ačkoliv v té době byly podobné malby vytvářeny na vlhké omítce, Leonardo maloval temperami s olejem na zaschlý sádrový štuk.

Experiment se ovšem příliš neosvědčil. Jak se dozvíte i v dokumentu Da Vinci: Tajemství Poslední večeře vysílaném na Prima ZOOM, díky moderním technologiím se povedlo dílo poměrně přesně zrekonstruovat.

Už se ani nedá říct zrestaurovat, protože původní malba je z drtivé většiny pryč.

Neprospěly ani vandalské pokusy o zničení ze strany Napoleonových vojáků. V době napoleonské okupace Milána byli v refektáři dokonce ustájeni koně.

Jeho inovativní přístup si vyžádal mnohonásobné restaurátorské zásahy. Poslední restaurační práce trvaly od roku 1977 do roku 1999.

Z malby byly odstraněny špinavé nánosy i materiály z předcházejících úprav. Proto si současný návštěvník může Poslední večeři prohlédnout v podobě nejvěrnější originálu, i když původní barvy už pochopitelně nemohou zářit tak, jako tomu bylo v době vzniku malby - na konci 15. století.

Použitá technika se sice neosvědčila, ale umožnila umělci věnovat se detailům. Malba je tak považována i za jakousi studii charakterů. Každý z mužů na oznámení, že jeden z nich Krista zradí, reaguje po svém.

Renesance a nový pohled na člověka

Na malbu se totiž k jejímu docenění musíme podívat očima tehdejšího člověka. Poslední večeře, jak ji Leonardo vyobrazil, totiž byla nesmírně nové dílo reprezentující počátek renesance v pravém slova smyslu, kdy se lidé místo k Bohu, jako tomu bylo v dobách gotických, obraceli zpět k člověku.

Renesance jako myšlenkový a umělecký průlom přišla s důrazem na člověka a jeho prožitek, což se odráží i v uspořádání postav Poslední večeře.

Tímto způsobem se dílo stalo gestem k novému pojetí vztahu člověka k náboženství, víře a sama k sobě.

Ačkoliv se původní technika a materiály již značně změnily, obraz stále zůstává symbolem přelomové chvíle, kdy se kresba a malba začaly více soustředit na lidskou osobnost a její vnitřní svět, spíše než na náboženskou ikonografii samotnou.

Mnoho historiků a odborníků na kulturní antropologii právě v absenci svatozáří vidí tu nejdůležitější skrytou, i když pro tehdejší společnost jistě čitelnou, zprávu - Leonardův postoj k tomu, zda byl Ježíš synem Božím, anebo byl hluboce lidský, syn člověka.

Symboly, zrcadlení a skryté významy

Symbolika čísel, not a kompozice přinášejí vrstvy významů, které historici i teoretici zkoumají a debatují o nich až dodnes.

Zrcadlení, asymetrie a dynamické reakce postav umožňují divákovi vnímat moment z více perspektiv a vyvolat širokou škálu emocí a interpretací.

• Ženská postava po Kristově pravici - diskutovaná interpretace a možné metafory.
• Postavy a jejich vzájemné interakce - každá tvář vyjeví jinou emoci.
• Symbolika trojice a další geometrické a kompoziční prvky.

Probírala se na obraze jednoznačně přítomná symbolika spojená s číslem tři, tedy se svatou Trojicí, a Leonardova oblíbená symetrie.

Daleko zajímavější je pokus Slavisa Pesciho, který obraz zkusil sloučit s jeho zrcadlově obrácenou kopií. Na myšlenku ho přivedla da Vinciho záliba v zrcadlovém psaní. A výsledek je přinejmenším zajímavý.

Objeví se nové postavy, včetně ženy s dítětem na ruce.

Italský skladatel Giovanni Maria Pala dokázal dle v obraze údajně skrytých not zahrát 40vteřinovou melodii.

Vznikly sáhodlouhé debaty o tom, co se umělec rozhodl postavám dát na talíř, zda úhoře či sledě - možná vám to přijde jako banalita, ale tyto výrazy mají v italštině další význam.

Úhoř, aringa, připomíná slovo arringa, indoktrinace. Slovo renga zase může kromě sledě znamenat i „člověk, který odmítá náboženskou víru“.

Je na Šifře mistra Leonarda něco pravdy?

Obraz Poslední večeře byl také použit v dobrodružně-fantastickém románu Dana Browna Šifra mistra Leonarda. Obraz je v díle brán jako šifra, vedoucí k odhalení stovky let hledaného objektu nebo osoby, Svatého Grálu.

V díle se poukazuje na to, že da Vinci chtěl poukázat na vztah mezi Ježíšem Nazaretským a Máří Magdalenou.

Brown si například všiml, že Jan po Kristově pravici má vyloženě ženské rysy a spekuloval, že kdybychom tuto postavu vzali a položili Ježíšovi na levé rameno, vypadali by jako milenci.

Ve filmu je uvedeno, že osoba po Ježíšově pravici, tedy nejblíže Pána, by mohla být žena.

Po důkladném prozkoumání si můžeme povšimnout náznaku ňader, ženských rysů ve tváři, ženských vlasů, dále pak to, že osoba po Ježíšově pravici je téměř v identickém oblečení jako sám Ježíš.

Pokud bychom tuto osobu vystřihli a položili ji na Ježíšovu levici, bude velmi záhadně, možná až milenecky, ležet na Ježíšově levém rameni.

To vše v literární fikci od Dana Browna vede k tomu, že by osoba po Ježíšově pravici nemusela být jeden z apoštolů, ale Máří Magdaléna.

Stačí se ale podívat na da Vinciho obraz Jana Křtitele nebo Mony Lisy a můžeme se přesvědčit, že Leonarda androgynní postavy vždy fascinovaly.

Celý obraz tak není jen zachycením historické události, ale komplexním vyprávěním o lidskosti, víře a dilematech tehdejší společnosti.

Kde se obraz nachází a jak jej navštívit

Kostel Santa Maria delle Grazie s proslulým obrazem je na seznamu UNESCO. Zapsán byl roku 1980.

Počítejte s tím, že vidět Leonardovu poslední večeři může jen omezený počet návštěvníků.

Prohlédnout si Poslední večeři od Leonarda da Vinci může jen každý den jen omezený počet návštěvníků. Proto je nutná rezervace na přesný čas.

Návštěvníci v malých skupinkách se do refektáře dostanou na omezenou dobu patnácti minut.

Než se k obrazu dostanete, chce to trochu trpělivosti. Ale výsledný zážitek stojí za to.

tags: #posledni #vecere #sv #jan